Umberto D.

Smutný až depresívny príbeh bývalého úradníka, ktorého penzia nedokáže pokryť všetky výdaje. Dlhová špirála napokon dokoná začaté a pre starého muža život stráca zmysel. Scenárista Cesare Zavattini to vždy vedel a jeho práca opäť dokázala, že podobný typ filmu mu ide najlepšie. Beznádej sršiaca z každého metra filmu, veľmi silné scény ( predaj psa alebo tá záverečná ), dôraz na emotívnosť, načrtnuté sociálne problémy spoločnosti a ľudská ľahostajnosť sú silnými atribútmi tohto snímku. 4+ (16.09.2012)

Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. (08.06.2005)

Z tohto filmu vám môže prísť jedine zle. Na bľuvanie z toho, že raz 80% z nás skončí pravdepodobne takto len preto, lebo tí na ktorých k0k0ty sme pracovali, nám nedoprajú. Ľudstvo svoj vrchol už zažilo, teraz prichádza pád, ktorý tu bol pred 60 až 90 rokmi. NÁVRAT NA VÝSLNIE slobody. Bez peňazí, bez názoru, bez života. UMBERTO D. je posol, ktorý by mohol niečo napovedať dnešným kreténom, to by však museli mať dušu. A slúžku Máriu. (04.10.2015)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

"Tento film venujem svojmu otcovi...", dozvedáme sa v úvode od režiséra. Možno zažil niečo podobné... Očakával som útok na city, ale po viac ako polovici ma film nijako zvlášť nevyviedol z miery. Film má pochmúrnu atmosféru, ale až samotný záver na koľajniciach a snaha Umberta svojho milovaného psa darovať i ukryť sa pred ním, ma presvedčil prikloniť sa k štyrom hviezdam. Komu by nezlomil srdce tak inteligentný hafan? 70%. (09.09.2013)