Můj strýček

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)

Můj strýček je z mého pohledu nejlépe vystihnut a charakterizován dvěma záběry: 1) zbořená zíďka oddělující dva světy: ten starý, prosluněný a upřímný, který se pomalu stává minulostí a ten nový, odtažitě moderní, chladně vyprázdněný; 2) při cestě pana Hulota na nádraží, kdy si snaží připálit dýmku sirkou, ale podaří se mu to až poté, co mu švagr podá (moderní) zapalovač, který jako ostatní sirky skončí odhozením z okýnka auta. P.S. Těch srovnání je tam samozřejmě bezpočet, ale tyhle dva příklady mi nejvíce utkvěly v paměti. (11.01.2010)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)