Podivnější než ráj

„Když luxuješ, neříkej luxuji. Je to až moc spisovné... říkej místo toho láduju krokodíla...“ :D *** Naštěstí mě druhý Jarmuschem natočený film bavil značně víc, než předchozí Trvalá dovolená. Zde už máme souvislý příběh se začátkem i povedeným koncem a postavy jsou nám alespoň trochu představeny, dojde i na humor, líbila se mi použitá hudba (byť jí v takovém filmu mohlo být určitě víc) a pár scén už dýchá osobitou atmosférou, snad i díky nezávislé černobílé kameře. Přesto ani tady se Jarmusch nevyhne více dlouhým scénám doslova o ničem (jako třeba ta, kdy se díváme jen na čtyři diváky vedle sebe v kině a není to nijak ani zábavné, ani emotivní, ani atmosférické) a pocit velmi zajímavého zážitku se u mě občas střídal s tím opětovným pocitem znudění a nicoty. Celkově mám pocit, že tyto osmdesátkové počiny od Jarmusche echt nezávislého ražení nejsou zrovna pro mě, nedokážu je moc ocenit, i když zakončit své filmy Jarmusch rozhodně už tady uměl. Nicméně druhý film po sobě asi nebude náhoda. Nebo se tady pan režisér navzdory dosaženému úspěchu pořád jen hledal. [60%] (29.10.2022)

"Kdykoli někam přijedu, kde jsem ještě nebyl, je to tam úplně stejný jako jinde." Taková jsou malá americká zklamání maďarského přistěhovalce Bély: nádherně černobílá, DiCillovým nově objeveným talentem nasnímaná a poklidně úsměvná bez náznaku nudy z mé strany. Po prvotním Jarmuschovském zklamání z Permanent Vacation tak trochu jako dětská náplast se zvířátky na hlubší bodnou ránu. (10.07.2009)

S Jarmuschem to mám jako na houpačce: Noc na Zemi - ano, Mimo zákon - ne, Kafe a cigára - ano, Mrtvý muž - spíš ne, Zlomené květiny - spíš ano... A Podivnější než ráj - ne. Nevím čím to je, ale ty samé věci, které se mi v jedněch jeho filmech líbí musím v jiných vytknout (pomalé tempo, nulový děj). A tady musím, ač nerad, bohužel vytýkat. Je to přesně jak píše B!shop: Tři postavy sedí a čumí. Pak jedna odjede čumět jinam, zbylí dva sedí a čumí pořád na stejném místě, až je to omrzí, zvednou se a jedou sedět a čumět za tou třetí. Pak se všichni dohodnou, zvednou se, odjedou spolu úplně jinam a tam si zase sednou a čumí. Na konci se rozdělí a každý sedí a čumí jinde. Je mi jasné, že to měl být záměr a jak tu správně všichni píšou, ono to překvapivě ani moc nenudí. Ale na druhou stranu ani moc nebaví. (15.12.2009)

nó, tak zase né, no... další setkání s jarmuschem, asi na něj prostě intelektuálně nemám a to je celá sranda. tentokrát o něco lepší dojmy než z kafe a cigár, ale opět tam bylo spoustu věcí, co mě vytáčely... pro někoho možná geniální mlčení a mučivě nudné scény, oddělováné třívteřinovou tmou. nezávislá, umělecká nádhera. pro mě však devadesátiminutovej šlápanec vedle. zase. 50% (09.03.2010)

Budapešť, New York, Cleveland, Florida...všude jsou podobné pokoje, v TV běží to samé, jezera jsou všude stejná, takže je ani nemusíte vidět, moře v televizi je stejné jako moře ve skutečnosti, fast foody jsou všude stejné. Každé město má pár pamětihodnosti a pak tu jsou anonymní ulice, anonymní byty, kde anonymní lidé čekají, až se něco stane, něco, co dá jejich životu smysl. Leží koukají do stropu nebo na TV a čekají. Určitě někoho takového znáte, nebo i víc takových. Jarmusch poeticky, a přesto syrově zachytil realitu. Tomu se říká umění. (12.07.2009)