Podivnější než ráj

Nevím, co si mám myslet. Jarmusch sice vypráví originálně a to se počítá, jenže já nevím, jestli mu tu unuděnost a nenucené herecké výkony žeru. To by si pak každý mohl vzít kameru, natočit pár záběrů a tvrdit, že je umělec. Závěrečná pointa zde ale byla skvělá... a stará teta Lotte byla kouzelná!:D (11.06.2008)

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)

Další Jarmuschova tradiční hra na umění. Dva povaleči se poflalkují světem. Krajně nezajímavá věc, na kterou se sice dá místy koukat (díky velice zřídkavému závanu humoru), ale jakmile se na jedinou sekundu zamyslíte, tak si uvědomíte, že je kompletně celý snímek opravdu totálně a nefalšovaně o hovně. V podstatě sledujete (naštěstí v přátelské stopáži) tři nezajímavé životní osudy tří nezajímavých lidí. Nic víc a nic méně. Za sebe (největšího filmového odborníka vesmíru) dávám slabé dva kusy. (21.07.2018)

„Když luxuješ, neříkej luxuji. Je to až moc spisovné... říkej místo toho láduju krokodíla...“ :D *** Naštěstí mě druhý Jarmuschem natočený film bavil značně víc, než předchozí Trvalá dovolená. Zde už máme souvislý příběh se začátkem i povedeným koncem a postavy jsou nám alespoň trochu představeny, dojde i na humor, líbila se mi použitá hudba (byť jí v takovém filmu mohlo být určitě víc) a pár scén už dýchá osobitou atmosférou, snad i díky nezávislé černobílé kameře. Přesto ani tady se Jarmusch nevyhne více dlouhým scénám doslova o ničem (jako třeba ta, kdy se díváme jen na čtyři diváky vedle sebe v kině a není to nijak ani zábavné, ani emotivní, ani atmosférické) a pocit velmi zajímavého zážitku se u mě občas střídal s tím opětovným pocitem znudění a nicoty. Celkově mám pocit, že tyto osmdesátkové počiny od Jarmusche echt nezávislého ražení nejsou zrovna pro mě, nedokážu je moc ocenit, i když zakončit své filmy Jarmusch rozhodně už tady uměl. Nicméně druhý film po sobě asi nebude náhoda. Nebo se tady pan režisér navzdory dosaženému úspěchu pořád jen hledal. [60%] (29.10.2022)

Jeden z nejvýraznějších režisérů naší současnosti je viditelně v jedné ze svých juvenilií ovlivněn filmovými vlnami druhé poloviny minulého století. Předěl zlatého věku a naší doby - tou je právě doba děje filmu - vypovídá o mnohém. Především o vyprázdněnosti světa a hodnot americké společnosti. Kamarádské duo se ve svých očekáváních i počínáních příliš neliší od svých bohatších spoluobčanů; i ono žije na pokraji legality a ilegality svého společenského bytí. Mladá Maďarka, odhodlaná uniknout stůjcostůj z kádárovskéo ráje, se velmi rychle této morálce přizpůsobuje. Faktická vyprázdněnost hrdinů, jíž odpovidá klipovitá stříhavost kompozice, je hlubinná a rozhodně ne vědomá. Všichni tři jsou s to prožívat a mít své city - sympatie i antipatie. Mělkost tohoto životního stylu odhaluje až závěr filmu ve scénách s nečekaně získanými penězmi. Otevřený konec - protiklad neblaze proslulých amerických happyendů - však nevylučuje ani naději. Naději v procitnutí a lidské sebeobrození této trojky "malých", ale ne nejmenších a ne nejbeznadějných lidských osudů. (13.06.2010)