Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)

Toto dá zabrať komerčnému divákovi a laikovi v oblasti kinematografie. Statická kamera, minimum dialógov, neustály stereotyp ( chystanie večere pred príchodom syna a podobné podomácne vecičky ), ale keď sa na to divák takéto niečo nekonzumujúci pozrie, zistí, že je to vlastne zrkadlový obraz sebe sama. A v tomto je film dokonalý. (20.02.2022)

,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové... (01.06.2016)

Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho. (22.10.2010)

Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru. (06.10.2016)