Případ pro začínajícího kata

Alphaville po česku - v nejlepším slova smyslu s kafkovskou tradicí (místo fr. existencialismu), duchem r.1968, absurdním humorem s dramatickým potenciálem, s filmovou drobnokresbou (aniž by Případ rezignoval na protitotalitní osudovost), zdůrazněnou autocenzurou a absurdními možnostmi volby. Scénáristická perla čs. filmu. Top 5 Nové vlny (08.12.2012)

"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. (10.12.2018)

Bizarní, satirické, místy i trochu surrealistické a pro mě až na silný závěr převelice nudné vyprávění o moru jménem politická nadvláda, která při chytrém dávkování zblbne lidi natolik, že nejsou schopni prokouknout skrze závěs lží a nepravostí. Rozhodně dobrý film, pro mě ovšem postrádající "tah na branku", který by mě donutil nespustit oči z plátna či obrazovky. (14.12.2009)

Tíživá atmosféra, absurdno, naprostá nejistota - cestovatel Gulliver se dostane do záhadného tajemného světa, kterému nerozumí on a vlastně nikdo. Metaforický obraz naší vlastní existence, tak, jak ji nechceme vidět... Jeden z nejlepších českých filmů, který přes dveře trezoru nemohl k divákovi, s odstupem času je však o to více ceněn. (26.07.2002)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)