Noc nevěsty

Nejartovější z (ne)četných černobílých portrétů slovutné a velkolepé socialistické kolektivizace, kterými Pražské jaro žalovalo přelom čtyřicátých a padesítých let. Bez hlavních postav, bez hrdinů, bez vyložených záporáků. Aby tito lidé viděli svůj naráz pokřivený svět o něco příměji, museli ohnout své myšlení. (28.02.2016)

Střet dvou fanatismů: Ideologického a náboženského. A v konečné konfrontaci potvrzení nelidskosti obou dvou. Tak na takovémhle tématu se Karel Kachyňa odvážil rýpnout do zahnívajícího režimu, který musel opět přitvrdit, jinak by se definitivně zhroutil. Životní role pro Janu Brejchovou a pozoruhodně hmatatelná atmosféra strachu počátku padesátých let, kterou revizor Anděl zpodobňoval poněkud jinak... Co do autenticity se jedná o perfektní snímek, divácká atraktivita je takřka nulová. (11.05.2007)

V malokterém českém filmu je tolik temnoty. Ale nevidím to jako svár dvou fanatismů, jak je zde v komentářích často zmíněno. Copak je Picin fanatik? Vůbec ne, jen v novém režimu vidí příležitost jak si polepšit, jak si vyřídit účty s dosavadními mocnými. Byl někde na konci sociálního žebříčku vesnice a bylo (a vlastně stále je) mu to často připomínáno, teď je na vrcholu. Ani jeho protivníci - ti velcí sedláci nejsou fanatici, jsou pěkně opatrní než se nějak projeví, snaží se to většinou nějak skoulet. Žádná ze stran není zcela bez viny. Na začátku filmu největší sedlák Konvalinka postřílí svůj dobytek a zastřelí i sebe. Vypadá tedy jako čistá oběť režimu, snad jediný spravedlivý. Ale pak žena hrobníkova, když připravuje do rakve Picinovu ženu Filipu říká, že nebožka je už nyní v ráji, neb peklo měla už za živa - ve službě u toho Konvalinky. Procházka i Kachyňa zde pokračují v nelichotivém vykreslení světa vesnice, jak už činili ve filmu Ať žije republika. Žádná rurální idylka nikdy nebyla a "tradiční morálka vesnice" dovedla být pěkně neurvalá, ke slabým zvláště. Copak to neukazuje hrubé a posměšné chování bývalých pánů vesnice k obecnímu prosťáčkovi Ambrožovi? Takže jediným fanatikem je zde Slečna, která je v podání Jany Brejchové snem každého masochisty - stačí sledovat scénu stříhání vlasů Ambrožovi. A i ten její fanatismus, který působí více na citověji založené ženy než na na sedláky, je spíše projevem pýchy než víry. Při návštěvě Picinova domu ignoruje namáhavě k smrti pracující Filipu, v té vidí tato milosrdná sestra stále jen tu služku, ne bližního v těžké hodině. Slečnu zajímá jen klíč od stodoly, kde jsou uskladněny sáně, symbol sociálního statutu, které mají hrát úlohu v jejím připravovaném představení. A překvapuje mne, že Kemrův farář je v komentářích často označován ze slabocha, ale ten projevuje více pevnosti a zdravého rozumu než drtivá většina jeho farníků. Obrazová stránka filmu je naprosto úžasná. (28.09.2014)

Striktně vzato se jedná pouze i ilustraci Procházkovy předlohy Svatá noc, ale nutno dodat, že je to ilustrace výtečná. Narozdíl od "Kočáru do Vídně", další Kachyňovy spolupráce s Procházkou, se zdejší vyprávění striktně drží předlohy a soustředí se na její funkční převedení za pomoci výrazových prostředků filmu odpovídajících dobovému modernímu stylu. Filmová adaptace se soustředí především na impresivní vyjádření atmosféry, k čemuž vedle kontrastu černé a bílé využívá občasné symbolistní prostřihy ozřejmující myšlenky a dojmy postav. Nicméně právě v těchto záběrech dostává film svou sílu a díky nim se mu daří nepolopaticky vyjádřit podstatu knihy - srovnání náboženského a komunistického fanatismu, jejich moci, ale také snadného úpadku. (07.08.2010)

Vánoční příběh o střetu dvou ideologií, jedné tisíce let staré a druhé pokřivené a dekadentní. Film z doby velkých poválečných zlomů ukazuje hluboce tradiční morálku venkova v konfrontaci s násilně vnucovanými ideály. Jana Brejchová v roli ztracené jeptišky reprezentuje směr fanatické, ale čisté víry kontrastující nejen s chaosem počátku bolševismu, ale i se zbabělostí souvěrců. (15.02.2014)