Zlaté časy rádia

Skoro mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo, protože k rádiu žádný vztah nemám - nebo minimálně ne stejný jako Allenova generace - a myslel jsem, že ta nostalgie bude nepřenosná, ale nakonec jsem zjistil, že je to úplně jedno, protože ten film si od prvních záběrů neomylně razil cestu do mého srdce, a to zcela nezávisle na tom, co si člověk v r. 2022 myslí o rádiu. Skoro mě až ohromuje, s jakým málem si zde Allen vystačil - ten film v podstatě není nic víc, než pár legračních vzpomínek z dětství, namíchaných s hrstkou reálných historických událostí, jako byl třeba útok na Pearl Harbor nebo pád 3 leté holčičky do studny (naprosto mrazivá sekvence, která mě doslova šokovala), ale možná právě v tom je jeho síla, v té dovedně kombinované směsici humoru a dojetí, která je jakoby načrtnutá lehkou rukou, bez ambicí vyprávět nějaký velký příběh, a celá ta nostalgická spanilá jízda se navíc veze na vlnách dokonalého soundtracku, takže toto je přesně ten typ filmů, v jehož závěru je vám líto, že už je konec a že toho víc nebude. (15.08.2022)

Klasický, ale opět zase jiný Woody Allen. Vlastně to jsou střípky vzpomínek z časů, kdy v době světové války bylo rozhlasové vysílání nejmasovějším prostředkem kultury. Ano, taky mi to připomínalo Amarcord. Rodina malého chlapce (dle typických brýlí a židovského prostředí to měl být skutečně sám malý Woody) byla rozhlasem ovlivněna. Film jsem určitě neviděl poprvé, ale nyní jsem trochu musel od obrazovky odbíhat, přesto si myslím, že děj byl vedlejší a podstatný byl obraz té doby. Určitě čtyři hvězdičky. (05.04.2015)

Pohodová a vkusná zábava tak trochu ve stylu Betty MacDonaldové. Allenova nostalgie — rádio už dávno neohrožuje tělesný i duševní vývin mládeže, která by u něj celé dny vysedávala, vstřebávajíc hloupé příběhy a nejdouc ani na čerstvý vzduch. Spousta jiných věcí, nehledě na multimediální vychytávky, však zůstává pořád stejných. 4½. (06.05.2013)

Kouzelné. Jak naznačil Douglas, postavičky v tomto vzpomínkovém filmu bizardností připomínají Felliniho Amarcord: tlustý strýc, který stále loví ryby (až ze všech členů rodiny udělá amatérské ichtyology), věčně randící tetička s hroznou smůlou na muže, sestřenice, která celé dny odposlouchává telefonem sousedy nebo třeba otec (úzkostlivě tající své zaměstnání) s matkou, kteří se vášnivě hádají i o to, zda je větší pacifický nebo atlantský oceán. A do toho řada historek o lidech spjatých s rádiem - třeba ta, jak se prodavačka tabáku (ztvárněná rozkošnou Miou Farrow) marně pokoušela uchytit reklamou na projímadlo, až se díky kurzu správné výslovnosti stala celebritou první kategorie. Tenhle film je podstatně sentimentálnější než ostatní Allenova dílka, což by někomu mohlo vadit. Ale šlo to snad natočit jinak? 40. léta, ve kterých malý Woody vyrůstal, byla prostě zlatými časy rádia. (05.03.2005)

Stejně jako vymizel elegantní a malebný společenský styl života oné doby, stejně jako později vymizel způsob toho jak lidé vnímali a prožívali zlaté časy rádia poslechem krásné hudby, společeného života s lidmi, které v rádiu poslouchali a (jak jsme viděli ve scéně s Polly Phelpsovou) i s dalšími lidmi, kteří seděli u svých přijímačů, tak stejně dnes umírá i film, to jak určoval jak se díváme na svět a i to, jak se s filmem nádherně žilo (neskutečně sentimentálně, ale dokonale fungující scéna návštěvy kina, kdy šlo o víc než jen se podívat na snímek, ale opravdu o to žít a vychutnat si, dnes to v multikinech vypadá spíše, že se jde člověk přecpat popcornem a vymývat si mozek odpornými komečními snímky, samozřejmě, že kdysi by se daly filmy 30. a 40. let také nazvat komerčními, nicméně s gráciíí, která nikoho neurazí). Výborně, pane Allene. (20.07.2011)