Střídavá péče

Od začátku nepříjemně stísněný film, neponechávající moc prostoru na pořádné nadechnutí. Odehrává se téměř výlučně v uzavřených prostorách (viz jen množství scén s otcem v autě), s kamerou blízko hercům. Postavy nemají možnost úniku. Vyprávění je hodně koncentrované i díky zaměření na několik málo dnů a pár událostí. S tím, jak příběh graduje, využívá Legrand stále více hororových stylistických prostředků (první mistrovskou lekcí ve vytváření napětí a strachu z toho, že se přihodí něco zlého, nabízí narozeninová oslava, další následuje) a již tak intenzivní drama se plíživě, ale s ohledem na charakterizaci postav poměrně přirozeně proměňuje v regulérní psychoteror, v jehož finále zapomenete, že máte dýchat. Film, který je sice krajně nepříjemný, ale stejně tak situace dětí rozcházejících se rodičů a obětí domácího násilí, kterou neuvěřitelně sugestivně a empaticky zprostředkovává. V rámci prevence podobných situací by jej mělo vidět a prožít co možná nejvíc lidí. 90% (11.07.2018)

Tak tato festivalová jednohubka byla ve svém nitru dost velký masakr. Pochopí hlavně asi jedinci z rozvrácených rodin a vžití se do malého syna bude asi snadnější pro ty, kteří něco podobného zažili. Na příběh je nahlíženo z obou stran očima syna, který své pocity zahrál opravdu exceletně a k prožití nějakých emocí vám postačí opravdu dlouhé záběry na jeho těkající pohled po okolí, ze kterého přesně vyčtete, jak se cítí. Závěrečná scéna neskutečný nářez, u kterého jsem v kině fakt potřebovala kapesník a totálně mě dostal do kolen. (02.08.2019)

Z počátku to vypadalo, že role rodičů zůstanou nevyhraněné a divák bude hádat, jestli je matka manipulativní mrcha či otec psychpatický násilník. To mě bavilo. Nicméně tohle vzalo celkem rychle za své a příběh se stal vlastně tuctovým. Na co mohl film sázet především byla tísnivá atmosféra a herecké obsazení, ale nemohu si pomoct, vzdor silnému tématu na mě občas zazívala prázdnota. Celkový dojem napravil až vyhrocený konec, ale i přesto se nemohu ubránit mírnému zklamání. 70% (01.10.2018)

Pri posudzovaní toho, v koho opatere má byť v prípade nedohody rodičov dieťa, a aká ma byť striedavá starostlivosť, sa do úvahy vraj berie najmä záujem dieťaťa. Aspoň formálne. Faktom je, že tými, čo argumenty predkladajú, sú rodičia. Preto v skutočnosti sa rozhodovanie nesie v duchu ich záujmov. Tu je vysoko nespokojný otec, ktorý túži mať syna v striedavej otcovskej starostlivosti. Aspoň počas víkendov. Ale niečo drhne. Už od začiatku. Nedá sa nevšimnúť ockova nervozita, potlačované vnútorné napätie a neriešený konflikt s členmi rodiny. Postupom času vidieť, že sa prostredníctvom preberania syna na niekoľko dní snaží otec predovšetkým osloviť matku svojich detí. Postarať sa nie ani tak o synovu spokojnosť, ale predovšetkým o doriešenie rozchodu matkou. Potlačované umiernené správanie otca sa však stáva viac stáva doternejším. Voči synovi, dcére aj bývalej manželke. Konflikt sa stupňuje. Dáva tušiť dramatickému vyvrcholeniu. Výborne spracovaná rodinná dráma o dôsledkoch neriešenia psychických problémov dospelých rodičov. O nedoriešení rozrušenej vzťahovej väzby. Medzi partnermi, medzi otcom a deťmi. (23.07.2020)

Pomalá, postupne gradujúca dráma, ktorá v závere vyvolá nesmierne ťaživé pocity. V úvode som dúfal, že bude príbeh prezentovaný tak, aby divák vnímal samotnú problematiku z pohľadu oboch strán jednej mince. Čiže, nebude na vine jeden z rodičov, ale obaja, tak ako to je v deväťdesiatich percentách prípadov. Škoda, ale aj tak nevadí, má to grády a to je základ. (28.10.2018)