Vážení přátelé, ano

Jde zřejmě o nejkritičtější filmové dílo Dušana Kleina a jeho dlouholetá spolupráce se spisovatelem Ladislavem Pecháčkem dosahuje svého vrcholu. Ale i když jde o Kleinovo nejkritičtější film, tak je stále doprovázen silnou dávkou hřejivé laskavosti. S hravým i kousavým nadhledem přináší tvůrci vtipnou satiru na společenské uspořádání konce socialistické epochy. Přibližuje osobní nespokojenost krize středního věku. Hledání smyslu života ve všech absurditách nastolených poměrů se stává bojem bláznivého rytíře s větrným mlýnem. Absurdity nás dokáží pobavit, vystrašit, pomáhat i navěky sužovat svým nelogickým základem a přísně vyžadovanou hierarchií postavení a využívání všech prožitků. Hlavní postavou hořkosladkého příběhu je Bohouš Fischer (příjemný Milan Lasica), který snad až nechtěně stoupá v hierarchii pracovního zařazení. Ovšem rozporuplností je v životě jedince tolik, že jejich skupinový portrét vyvolává otázky o smysluplnosti života člověka. V rovině kariérní, společenské i osobní a velmi osobní. Dotýká se samotných křehkých hranic vlastní svobody člověka. Z dalších rolí: činy svého muže zmatená a věrná Bohoušova manželka Anděla (sympatická Jana Hlaváčová), dospívající a prostořeké dcery Bohouše Hanka (Marcela Ovčáčková) a Kamila (Michaela Ovčáčková), požitkářský a prospěchářský Bohoušův nadřízený a nový ředitel podniku Dlask (dobrý František Řehák), svádějící Bohoušova sekretářka Monika (Valérie Zawadská), elitářský a neoblomný důležitý muž z ministerstva Římský (dobrý Jiří Kodet), hnidopišský podnikový referent Wohanka (solidní Jan Hrušínský), rozverní rodiče Bohouše na odpočinku (Rudolf Hrušínský a Alena Kreuzmannová), Bohoušův prozíravější bratr Jíra (solidní Pavel Zedníček), jeho progresivně smýšlející a cílevědomá manželka (Zita Furková), Bohoušův dobromyslný kamarád a lékař Berka (příjemný Július Satinský), neukojená učitelka ruského jazyka (Gabriela Wilhelmová), snaživá recitátorka socialistické poezie Spišáková (dobrá Jaroslava Obermaierová), či starý bývalý ředitel podniku Brunclík (Ota Sklenčka). Satira je to vyvedená. Je trefná i laskavá. Je smutná, a přesto stále ještě neztratila svoji poslední naději. Absurdit ve společenském zřízení, a že nás obklopují na každém kroku a v každý čas, je tolik, že člověka chtě nechtě nutí do švejkovské polohy při nazírání na život. Hledání nikdy nekončí. Hledání proplétá soukromí i veřejnost pevným svazkem. I je nevybíravě rozlišuje a odděluje. K šanci na úspěch je zapotřebí silného žaludku. A přesto zbytek víry stále zůstává při idealistickém nahlížení na život. Je mnoho činností, které by člověk měl zkusit na své pouti. (09.08.2016)

Dušanu Kleinovi se povedlo touto komedií nastavit zrcadlo společenskému i firemnímu zřízení doby konce socialismu. Náměstí v Rakovníku od té doby zkrásnělo, oproti tomu absurdita některých situací nebo výroků zůstává dodnes - mám pocit, že když nahlédnete do organizační struktury mnoha státních úřadů, firem či institucí, a prohlédnete, jak to v nich chodí, zjistíte, že se toho za to prakticky čtvrtstoletí moc nezměnilo... Skvěle se u filmu bavím, ale zároveň mě z toho mrazí. Některé věty se už učím nazpaměť pro budoucí použití, neboť jsou naprosto trefné: "Náš podnik by měl podle všech ekonomických ukazatelů v reálné době zkrachovat. Jenže nezkrachuje. Nakonec vždycky splníme plán a jsou prémie. Jak se to dělá, nevím. A ani to nechci vědět.". "Jak jseš jednou nahoře a nezakopneš politicky, dolů tě už nikdo nedostane.". "To je nějaká naše národní schizofrenie. Neschopné pracovníky vždycky vyhodíme na nějaké vyšší místo nahoru.". "Člověk dospívá v životě třikrát a pokaždý při tom ztrácí iluze. Poprvé o svých rodičích, podruhé o sobě a potřetí o svých dětech. Vážení přátelé, ano.". Silné 4*. "Přemejšlim, jaký to je, mít radost z práce, která je vidět hned po tom, co se udělá..." (29.12.2013)

"My sme kapitáni průmyslu. A my se nebudeme zabejvat pěti flaškama vodky. - Dvaceti, Evžene." O poměrech na sklonku socialismu v československém vydání podávají svědectví Dušan Klein, Ladislav Pecháček, Milan Lasica, Jana Hlaváčová, Julius Satinský a další. Skvělý scénář a herecké výkony, velmi hořký a suchý humor. Asi to nejlepší, co Klein natočil. "Dal bych si Člověče, nezlob se. - Víš, to je taková naše specialita. - Dietní? - Noo... - Uvař mu to." "Prosímtě, hraj, ta Spišáková řve jako kráva. - Jááá ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám... - No tak! - A čééérný muž pod bičem otrokáře žil..." Dodatek 20.7.2021: Některé věci se nemění bez ohledu na režim a čím déle piji z opojné studánky demokracie, tím víc mám chuť si zapět "Až do Antarktidy má píseň doletí" nebo něco podobně agitačního, třeba k oslavě akčního plánu Eurosojuzu na plnou elektrifikaci dopravy nebo k inkluzi školství. (22.03.2007)

Geniální výkon ležérně, přesto třeskutě, hrajícího Lasicy, nádherná Valerie Zawadská a šťavnatá dvojčata... Jen pár z těch nejsilnějších dojmů, které ve mě film zanechal. Je taková pohodová sranda, satira a zároveň lehce filozofující prozaická báseň... Takové filmy už se dneska netočí ani natočit nemohou, možná až se konečně bude rozpadat nový socialistický blok, dnes nazývaný EU... (10.10.2017)

Výborné a čerstvé postřehy socialistických poměrů (1989), umění řízení podniku, generačního střetu a krize středního věku. Nezapomenutelné ukázky agitační poezie, přisprostlých popěvků, "individualismu mladé generace" (dvojčata dcery), papalášského zneužívání pozice, zahlazování průserů ve jménu prémií (za soulož v pracovní době, překvalifikováno z pracovního úrazu na nepracovní a vyplacení osobních prémií pro zúčastněné i pro celý podnik), bezostyšné ničení historických reliktů ve jménu "pokrokového myšlení" - perestrojky, atd. ___ Myslím, že film je po právnické stránce v pořádku. (26.03.2016)