Žiji ve strachu

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

Akira Kurosawa se chopil zajímavé látky a neméně poutavě se mu ji povedlo interpretovat na filmové plátno. Jako jiné snímky poválečné japonské kinematografie se i Žiji ve strachu vyrovnává s národním traumatem 2. světové války a poukazuje na napjatou atmosféru dlouhých desetiletí v průběhu Studené války, kdy strach byl přirozeným každodenním společníkem - další globální konflikt mohl propuknout kdykoliv. Vychvalovat bezchybný výkon Toshira Mifuneho, který se ponořil do duše paranoidního starce obávajícího se atomové hrozby snad nemá ani příliš smysl, již tradičně je úžasný, uhrančivý a přesvědčivý jako nikdo jiný. Po první projekci nemohu nad 4* (na režisérovy poměry mi přijde kamera příliš sterilní a plochá, hudby by člověk pohledal), přestože ideový přesah a vyústění snímku je takřka geniální... (04.06.2008)

VYNIKAJÍCÍ!!! Ze všech těch Kurosawových perel je tahle nejblyštivější. Fakt úchvatný film díky mnoha věcem, ať už je to originální příběh, mistrova režie či naprosto dokonalý herecký výkon Toshira Mifuneho. Glorifikování hereckých výkonů je běžná věc, ale toto mě dostalo. Prostě jeden z filmů, které by si vnímavý divák opravdu neměl nechat proklouznout mezi prsty. (27.12.2006)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)