Děti z mokřin

Vím naprosto přesně, oč tvůrcům šlo. Natočit nějaký ten hřejivý a slunečný snímek z doby mezi oběma světovými válkami, aby to bylo jako filmy podle Pagnola, a do toho vrazit trochu toho filozofování o životě, ale žel je to od začátku falešné jak pětník a duchovní ani náhodou. Tvůrci by si měli přečíst třeba Měsíční pahorek v dlani od Henriho Bosca, než přijdou s takovou povrchní slátaninou. I ty herecké výkony, zbytečně přehnané a expresivní, mě od začátku štvaly - být to víc civilní, ba dokonce normální, asi nebudu soudit tak příkře. Takhle to vypadá spíše jako nechtěná kopírka něčeho, na co tvůrci nemají myšlenkový a především duševní a empatický rozsah. (18.07.2021)

Co říct? Pohlazení duše od francouzské kinematografie, ten čas nevinného dětství a meziválečná doba, kdy chudí neměli lehké časy. A přesto byli bohatí, svou čestností, přístupem k životu, humorem. Tam, v mokřinách, v dřevěných chudých domcích, nádherné přírodě, tak, jak nám vyprávěla babička Cri-Cri, svýma očima ponořená v dětství. Skvělá režie, herci i hudba. (13.02.2019)

Ona poetická atmosféra se tu zdaleka nepronáší do vizuální stránky tak, jak jsem si to dle plakátu představoval, až mi občas v rámci svého žánru spolu s režií připadala trochu průměrná. Francouzský venkov se sice nezapře, ale Pagnol či Robert tohle také nejsou, i k některým hercům či postavám jsem si déle nacházel vztah... nicméně v momentu, kdy jsem se s daným podáním plně smířil a díky jiným kladům ho přijal, začaly mě příhody vícera postav různého věku stále víc oslovovat a mile mě překvapilo, jaká menší epická sága z Dětí z mokřin vypadla a jaké motivy spolu s koncem meziválečného období (byť možná ve zkratce) nabízí. To už jsem si nějakou dobu před tím začal vychutnávat onen jedinečný pocit okamžiku obyčejných, přesto kouzelných chvil... třeba u chytání žab, jízdy na konci vláčku, povídání si s dědou u rybníku, posezení u gramofonu v přírodě... a také ten motiv nezapomenutelného, přestože pomíjivého dětství (s krásným kruhovým symbolem houpající se pneumatiky)... v závěru s příchodem nové éry padající mrazivý sníh a symbolický skon. Ulahodila mi i hudba včetně závěrečné melodie. Po skončení tak nemám daleko od 4 hvězdiček a rozhodně jsem spokojenější, než u prvního setkání s tvorbou Jeana Beckera (Sympatický dareba). Ale nadhodnocovat vzhledem k rozpačitějším pocitům nebudu. Zatím totiž ještě doufám, že mě do třetice v budoucnu osloví Becker mladší ještě víc. [65%] (23.03.2023)

Idylicky poklidný příběh s motivem přátelství je příjemně osvěžující zážitek. Bez pochyby lze zde hovořit o velmi kvalitním filmu, což je zřejmě dáno i tím, že to je prostě ta typická francouzská poetika, která umí téměř pokaždé upoutat takovou tou laskavou pohodou všedních věcí a zapůsobit plnou silou, (alespoň u mne to funguje). Kromě toho film zaujme i vtipnými dialogy. Tím jako celek povyšuje dílo nad standardní úroveň. Co je však nejpodstatnějšího, že jsem prožil hezký večer s Garrisem a Ritonem tak trochu na vlastní oči:-)) (27.03.2011)

Tohle je film, při němž nemám co řešit. A když nemám co řešit, nepotřebuji o něm ani psát. Řešení se ukáže hned na začátku a další děj (?) ho jen potvrzuje. Nic nového k němu nepřidává, jen ho rozšiřuje, a tím potvrzuje. Jean Becker je pokračovat té nejlepší lyriky francouzských románů. Pozn. (celkem nesmyslná): Představuji si "Paní Bovaryovou" natočenou Caludem Chabrolem (rozhodne ne podle mých představ), jak by ji udělal Jean Becker. Možná si to stačí promítnout v hlavě..., ale to už by zas nebyl Jean Becker. Pozn. 1: Hloupý Riton zde dává na pravou míru známé, byť značně pokleslé, provolání chytrého Václava Havla: "Trpělivost a víno vítězí nad uspěchaností a silou!" Pozn. 2: Flm velmi bystře akcentuje problém svobody! Pozn. 3: Včera (2. listopadu!) jsem našel, kromě hřibů kovářů, největšího hřiba pravého, kterého jsem kdy viděl. Zítra bych šel třeba na slimáky... a když bude škaredě, budu fermentovat tabák. (02.11.2017)