Smrtihlav

Nedávno velice slušný Anthropoid, výbornou formou doplnil mé vzdělání o atentátu na Heindricha. HHhH (zajímavý překlad) zpracovává obdobné téma ale více se soustředí na samotného Heindricha, kterého nám zde představuje jako člověka a ne jako nelítostné monstrum. Každopádně toto zpracování je výrazně méně zajímavé i natočené oproti zmíněnému Anthropoidu, který mi danou látku předložil v mnohem zajímavější podobě. Tento film je bohužel po všech stránkách nezajímavý a ani samotné zpracování ho nijak nezachrání, (15.12.2017)

Vzhledem k tomu, že jsem ocenil Anthropoid jednou hvězdou, nemohl jsem toto cosi postavit na stejnou úroveň. Zpočátku jsem měl pocit, že nepůjde o špatný film, když popsal i divákům méně znalým, odkud se ten Reinhard vzal, ale už Noc dlouhých nožů mě vrátila zpátky na zem. Proč tvůrci snímků z období 2. světové války nejsou schopni pochopit, že samopal MP 38, přičemž číslo 38 znamená rok 1938, nemohli členové SS použít v roce 1934? A od té chvíle se už všechno vezlo dolů k žumpě. Jan Kubiš si vyrábí výbušninu (!!!), řidič Klein neskončí s prostřeleným stehnem, ale skončí úplně, rodina Moravcových vstupuje do děje hned poté, co její členové požili elixír mládí a z boje v kostele se stala naprostá fraška, v níž tvrdí muziku lehký kulomet Bren. Americká účast na výrobě tohoto paskvilu, zjevně stála na dodávce samopalů Thompson českému odboji i parašutistům. A ta scéna s Reinhardem na smrtelné posteli... Znovu jsem si potvrdil, že je Atentát z roku 1964 prostě nepřekonatelný. (22.01.2018)

Tohle prostě nejde na půdorysu necelých dvou hodin zpracovat. Jimenez toho chtěl z knihy obsáhnout strašně moc, což se mu sice povedlo, ale na úkor nějakého souvislého vyprávění. Výsledkem je dokument. Sice technicky dobře zvládnutý, celkem slušně obsazený i zahraný (tedy kromě Rosamunde Pike), ale pořád jenom dokument. A vlastně ani to ne, protože od něj člověk očekává fakta. Jestliže jsem byl přesvědčen o tom, že se dokážu přes historické lapsy přenést, tak tady to prostě nejde. Na druhou stranu koukat se na to dá, je tu pár scén, které, pokud by byly zasazeny do nějakého kompaktního celku, mohly mít sílu a samozřejmě pohladí po duši, že se na naše kluky paragánský ve světě nezapomnělo, takže nakonec to malinko přes průměr dostanu, ale rozpaky tedy cítím řádné. 55% (14.10.2017)

Film se od podobných zpracování Heydricha trochu liší (chladnému antihrdinovy je dáno hodně prostoru). Ač zpracování venkova s nevěstinci je plno klišé, je zde několik silnějších scén (antihrdina dá na Pražském hradě své ženě pocítit, že už má navrch. Mrazí také z chladného úřednického kalkulování. Ve filmu není mnoho zbytečných řečí a romantická pletka je střízlivá, stejně tak jako thrillerové finále. (28.06.2018)

Anthropoid i Atentát se v lecčem zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl Hitler’s Madman (1943), v němž útok probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole :). Tady je jasné, že tehdy nebyl dostatek informací. Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír./// Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná. A na závěr jeden historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění zleva (tramvaje č. 14 dostal) nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí… 70 %. [Kino] (24.06.2017)