Toni Erdmann

Toni Erdmann hledá cestu ze samoty a s falešnými zuby v hubě (někdy marně) vzdoruje odcizení. Jeho svět pomalu odchází, do nových pořádků ale zvědavě (a otravně) dloubá, jak malý kluk klackem do kupky hnoje. Dění málokdy hodnotí, to nechává na nás, kteří mu koukáme přes rameno, případně přes rameno dceři Winfrieda Conradiho. To hlavně její život řízne do kůže. Takovým tím nepříjemným způsobem, jako stéblo trávy nebo list papíru. Výkonná, racionální, cílevědomá sebevědomá, ztracená, rozbitá, rozklížená... Na její oslavu narozenin asi nikdy nezapomenu - a už na ni nikdy nepřijdu. Ne že bych předpokládal, že by mě snad příště pozvala. Toni Erdmann, svědek globalizace osobních mikrosvětů, takovej podivnej brouk, krásně nedokonalý, můj nový hrdina. (23.05.2017)

Ano, je to pecka. Prvotní dojmy bezprostředně po projekci byly přeci jenom příliš rozvířené a hlavou mi kolovaly myšlenky o některých hluchých či nadbytečných scénách, které jinak nevídaně (doslova) skvělou tragikomiku neúměrně roztahovaly, ale s odstupem času se mi právě tyhle scény zdají jako brilantní oslí můstek mezi oněmi smutnými a humornými pasážemi napříč celým nepředvídatelným filmem. Jasné je jen to, že dlouho jsem se takhle od srdce nezasmál a takhle upřímně nedojal a že pouze další projekce mi pomůže odhalit, jak moc geniálním a pocitově vyváženým filmem Toni Erdmann vlastně je. Zatím to má u mě parádně rozehráno.. (28.10.2016)

Docela pozvolna plynoucí příběh, nenásilně vtipný a hledání pouta, vztahu mezi otcem a dcerou. Pak na scénu přichází "Tony Erdmann" a začíná přehlídka bizarních situací a vtipných scén, ale pod tou skořápkou neskutečně emocionální. Celé je to podpořeno skvělými hereckými výkony. Nakonec ani ta delší stopáž nevadí.......8/10 (25.10.2016)

Zaujímavý, pozoruhodný, pikantný, odvážny i pomerne zvláštny, k tomu takmer s 3. hodinami času na konte, znejúci, nemecko - rakúsky film, režisérky Maren Ade, s geniálnym Petrom Simonischekom, ktorý ma pekne prekvapil, či s hereckou predstaviteľkou Sandrou Hüller, ktorú som po celý čas považoval za slovenskú speváčku - Zuzanu Smatanovú, na ktorú sa tak podobá... Z produkcie Nemecka s Rakúskom, hovorí sa tu nemeckým jazykom, ktorý prevažne prevyšuje angličtina, tou sa vo väčšine dorozumievajú v Rumunsku, kde pôsobí workoholička Ines, za ňou prichádza na návštevu jej otec Winfried, ktorý má s ňou nulový vzťah, na bode mrazu, medzi nimi nastáva akési ticho, prázdnota. Tatko sa chce iba dozvedieť, ako sa jeho dcéra má, ako sa jej darí, jednoducho - pozrieť sa na ňu priamo v akcii. Pobyt v Rumunsku, nie je pre nich oboch prospešný, po nejakom čase, sa Winfried Conradi, rozhodne, že sa radšej vráti domov. Ale neodíde, ako pôvodne mal. Na scénu prichádza jeho : Druhé Ja, druh Alter Ega, ktorý sa nazýva Toni Erdmann. On sa votrie dcére kompletne do života, síce Ines ho spoznáva, ale toleruje mu túto premenu. Od vzniku Toniho, sa začne meniť ich vzťah, zblížia sa tak, ako sa to dalo očakávať, s jedným záverečným otáznikom na konci... ? Veľmi sa mi páčila scéna, keď obaja boli u jednej rumunskej rodiny, kde prichystali spevácke číslo, ktoré ma naprosto ohromilo, ale zase na druhej strane, sa film správa strašne nevyspytateľne, v niektorých scénach, napríklad Inesina narodeninová “nahá” párty. Občas sa mi zdá, že to prehnali. Film sa považuje, ako kandidát na Oscar, za najlepší cudzojazyčný film. Viac - menej, je kvalitný, výborné herecké výkony, tá dĺžka vôbec nevadí, ALE : hovorí sa tu často anglickým jazykom, k tomu je tu pár scén, ktoré starí dedovia v Akadémii - nestrávia ? Fakt neviem, neviem, nezdá sa mi, že by vo februári, roku 2017. sa títo tvorcovia tešili zo zlatého plešivca ? Najmä príliš angličtiny v nemeckom filme ! Trochu divné, že ? ! (02.01.2017)

V Tonim Erdmannovi je množstvo situácií, ktoré by sa dali dotiahnuť do vtipnejšieho záveru, ale vtedy by sa z neho vytratila oná ľudskosť, o ktorú sa bojí otec u svojej dcéry po rokoch v.i.p. práce. Stala by sa potom z neho iba mravokárna bláznivá komédia. Ignesini priatelia nie sú zobrazení ako nejaké komediálne kreatúry, ale proste ako dnešní ľudia v ich postavení. Že si potom občas šňupnú, je tiež iba odrazom doby a nie ich prvoplánovým autorským odsúdením. V otázkach masiek, aké v živote nosíme, sa dostaneme až k metaforickým extrémom typu vytrhávania nechtu a k záverečnej dlhej a nezabudnuteľnej sekvencii oslavy. Ono takmer celý Toni Ermann sa odohráva na nejakých večierkoch, oslavách a stretnutiach. Film je tak správne rytmizovaný a táto epizodickosť, pevne previazaná a s vývinom postáv, je odpoveďou na to, prečo film nezačne nudiť. Toni Erdmann je divácky vďačný film, ktorý sa zaobíde bez doslovnosti a treba nad ním premýšľať. Čo viac od kinematografie chcieť. (27.10.2016)