Die Bergkatze
The Wildcat
Režie:
Ernst LubitschKamera:
Theodor SparkuhlObsahy(1)
Nejen v nemilosrdném zesměšnění války a militarismu překročil tento film dobové limity. I přísný estetik expresionistické kinematografie Rudolf Kurtz mu musel už v roce 1926 přiznat do té doby nevídanou stylistickou konsekvenci. Joe Hembus: "Lubitsch skoncoval se zdánlivě nevyhnutelnou nutností spokojit se s předem daným formátem. Jako malíř, který pociťuje malování všech obrazů na stejné obdélníkové plátno jako neakceptovatelné a vzhledem k vlastním cílům nesmyslné, stříhá si Lubitsch své filmové plátno podle forem a formátů přiměřených obsahům v obraze. Do té doby nic takového neexistovalo, a to, co vzešlo mnohem později, v moderním filmu, z experimentů s možnostmi split-screen, se může jen velmi nesměle měřit s tím, co zde Lubitsch dokázal." (oficiální text distributora)
(více)Recenze (13)
Dobová ukážka inteligentnej grotesky, spájajúca sociálno kritický pohľad na vec s obyčajným pokusom zabávať. Nevyznie to tak, ako napr. Chaplinove opusy, ale pokus dať filmu iný rozmer, ako to bolo vtedy zaužívané, je tu badať. Film pobavil, ale vykresať sa z toho dal krajší diamant. Lubitsch bol predsa skvelý režisér. ()
Typický Lubitsch, ovšem daleko méně uhlazený než v pozdějším americkém období, více drsný kabaretní duch, jaký je nám znám z raného zvukového Vlasty Buriana, ovšem u Lubitsche více souvisejícího s Freudem a celou německou a rakouskou modernou, jež tak ráda otevírala vrátka různým zakoutím psyché a sexuality, zde ovšem s plnými porcemi groteskního pojetí. Důležitou roli ve filmu hrála hudba - hemží se to v ní samými vojenskými marši, dobovou tancovací muzikou, do záběru se dostanou i noty se zpívaným textem. Tedy přímo výzva pro někoho jako Jan Klusák (nebo i slušné jazzmeny), aby se popasoval s různými dobovými žánry (se samozřejmou ironií vlastní Lubitschovi). Je proto pro mě nepochopitelné, že zvukový doprovod k filmu vytvořila labskoústecká kapela Houpací koně, jež se motá v kytarovém a klávesovém zvukovém pojetí rockových klubů. Nebyla to totiž ani experimentální hudba, která je často k slyšení jako doprovod němé kinematografie (i když ani ta moc k Lubitschovi nepasuje - ostatně i Buňuel doprovázel Andaluzského psa dobovými tangy - co ostatně jiného k vyvolání chtíče, že?). Nutno říci, že moje výhrada směřuje k živému předvedení filmu, restaurovaná německá verze obsahuje hudbu zhruba v takových intencích, jaké jsou v něm obsazeny už v obrazové stránce. ()
Na tomto filmu je překvapující nejednoznačnost, jak to dopadne. Obvykle na začátku romantického filmu řeknete: "ano, tahle bude s tímhle", tento film je zvláštní právě tím, že do poslední chvíle nevíte. Navíc Lubitchova hlavní hrdinka je charizmatická a energická, film je opět nabušený vtipnými gagy a obsahuje prvky německého expresionismu. ()
Ernst Lubitsch i v Horské kočce nabízí inteligentní komedii, která má velmi pěkné a vypointované scénky, zvláštně ošklivé herce, naddimenzované interiéry a hlavně v hlavní roli komediální talent Poly Negri. Ta bylo prostě úžasná a především kvůli ní a úvodní scéně vyprovázení poručíka Alexe z města by měl člověk tento film vidět. Délka není 65 min, ale 81 min. ()
Místy i docela vtipná 80-ti minutová groteska s množstvím zajímavých nápadů, která ale jaksi nepůsobí celistvě. Začátek filmu je totální chaos, který nabere až tak v půlce jakýsi směr a trošku klidnější temto. Příběh sám o sobě nemá moc co nabídnout, což u grotesky jaksi čekat ani nejde, Lubitchova snaha odlišit se je sice sympatická a film díky tomu rozhodně vybočuje ze stereotypu, ale je to vše bohužel na úkor kvality. 65%. ()
Reklama