Moulin Rouge

Zpočátku jsem nevěřila vlastním očím, na jaký že nechutný kýč to vlastně koukám - vcelku pěkné, většinou notoricky známé hity, předělané do moderní podoby a nastrčené do těch nejabsurdnějších scén (nejvíc mě dostal kus Smells Like Teen Spirit, zpívaný úchyláky, kteří se chtějí v Moulin Rouge "pobavit") - avšak po chvíli mě napadlo, že je to vlastně docela originální a koneckonců i celkem sympatické - a právě tu originalitu nemohu neocenit, jelikož jsem na originální věci dosti vysazená. Naproti tomu románek dvou hlavních postav mě nechával docela v klidu - chlapec mi byl snad až trochu nepříjemný. No celkově bych řekla, že za to, že jsem se asi téměř celou dobu nenudila a za zmiňovanou sympatickou originalitu, bych ty ušmudlané 4* mohla dát - ruka mi z toho snad neupadne...(doufám) (10.01.2007)

Jelikož muzikální žánr je pro mě bezpečně ten NEJMÉNĚ oblíbený, přistupoval jsem k Moulin Rouge dost skepticky, avšak to co na mě po rozhrnutí opony vybaflo byl ten nejpříjemnější šok, o kterém se mi ve spojení s muzikálem ani nesnilo. Vtip, nadhled, sympaticky ujetá a svižná režie, spoustu barev, dokonalých kostýmů a zremixovaná Nirvana? Geniální. A když k tomu připočteme ještě úžasné herce/zpěváky Nicole Kidman, která dokáže zahrát svůdné děvče i dámu na úrovni a Ewana McGregora, jemuž nedělá problém vystupování nesmělého chlapce i opravdového muže, vyjde nám dokonalost sama... Aspoň do doby, než dozní píseň Spectacular Spectacular, pak už se u mě bohužel začal projevovat faktor antipatie k muzikálům. Zmizel totiž vtip i dynamika a podle klasických muzikálových postupů byly nahrazeny na mě až příliš veklou porcí nešťastné lásky a (někdy ucajdaných) love songů... Řemeslně tedy jde o téměř dokonalé dílko, které se stane extází pro všechny muzikálové příznivce, za mě však "pouze" 8/10 (01.05.2008)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Moulin Rouge. Domov prostopášných kurtizán, chrám rozdováděných bohémů a nekonečný zdroj inspirace pro umělce všech zaměření. A také místo, kde se setkává Phill Collins s Madonnou, Elton John s Dolly Parton a v "diamantové" písni dokonce Marilyn Monroe s Marléne Dietrich. Koho překvapí, že do toho všecho organicky zapadá Offenbachův kankán z Orfea v podsvětí? Zapomeňte na všechny muzikály, které jste dosud viděli. Pryč je broadwaysky úhledné skotačení z My Fair Lady i Julie Andrewsová, prostince rotující Za zvuků hudby (ta píseň v MR taky zazní). Baz Luhrman natočil NEJFILMOVĚJŠÍ muzikál všech dob, eklektický ohňostroj emocí, filmových asociací a starých songů v nových hávech. Tak třeba Roxanne. Z uprděného reggae od Police je strhující, dechberoucí, střevarvoucí tango a nejsilnější scéna filmu. Vizuální stránka MR evokuje roztančená plátna Toulouse-Lautreca, ale i legrační bollywoodské zpěvohry. Snad poprvé od filmu Až přijde kocour jsou barvy (červánkově růžová, chladně modrá a medově zlatá) dějotvorným prvkem a prostředkem režijního vyjádření. Ewan McGregor svým zpěvem strčí do kapsy většinu původních interpretů. A věřte, že tím jsem ANI ZDALEKA nevyjmenoval všechny klady filmu. 100 % (11.04.2003)

Pokud Tyler říká "kýč jako bič", pak tvrdím, že je příliš měkký - tohle je Kýč Jako Prase. Je to ovšem kýč zcela záměrný a promyšlený, držící se jedné lajny a frčící po ní zběsilým tempem skrz jednotlivá - pokud už ne ÚŽASNÁ, tak aspoň pozoruhodná - taneční a pěvecká čísla s rozdílnou míru pompéznosti a rozmáchlosti ke tragickému konci, který je divákovi odkryt hned na začátku, aby ho nic neodvádělo od té podívané a hudebních experimentů, které vás někdy přinutí vyprsknout právě konzumované pitivo, a jindy se zase uznale zasmát, jak se to těm šmejdům zatraceně moc povedlo. Osobně jsem nejvíce fascinován Jimem Broadbentem aka Zidlerem, protože tato postava mě definitivně přesvědčila, že sympaťák Jim je Mistrem svého řemesla, a že vymlaskne jakoukoliv roli způsobem, kdy herec splyne se svou rolí a vy jako divák věříte, že tohle je ta postava, a ne někdo, kdo ji hraje. Skoro stejně moc, ale úplně jiným způsobem jsem pak fascinován stále trvající existencí jednoho z největších omylů v dějinách kinematografie, který se jmenuje Richard Roxburgh. Jeho stylizace a jí odpovídající výkon úlisného cholerického zlokašpárka z červené knihovny sedí Moulin Rouge jako jistá část těla na jistou nádobu (a tím nemyslím prst na zkumavku), jaké bude ovšem divákovo překvapení, když stejně trapnou kreaci (byť s jiným akcentem;)) uvidí v óbrspektáklech Liga Výjimečných a Van Helsing (v němž si jeho Australstvo střihlo dokonce samotného "arciďábla" Draculu). To už zkrátka nemůže být náhoda, a je-li to právě Moulin Rouge, kde tohoto pána vidíte už poněkolikáté, řeknete si už jednou provždy, že je to skutečně jelito. To jsou už dvě definitivy pro tento film, kde vzít třetí, abychom to dovršili? Tango de Roxanne je definitivní pohřeb pro Stingovu uječenou původní verzi, a taneční scéna, která onu píseň doprovází, je jedním z nejlepších kusů, které kdy byly ve filmu předvedeny. Skutečně je to tak jako to hraje Argentinec Jacka Komana - vášeň, touha, zloba, zcela zničující emoce. Extra DVD bonus s několika úhly kamery a bez prostřihů posouvajících příběh (jakkoliv jsou ve filmu působivé) je naprostá extáze, stejně jako plná verze předváděné scény Spektakulárního muzikálu. Špička, špička, špička. Jenže on film není jen o předváděné technice a emocích, které jsou v něm na plný kotel hrány. Je to i tom, jak vás film vtáhne a jak s vámi zamává, a to je bohužel u této naivní pestrobarevné hříčky až hrozivě omezeno, aspoň pokud máte chromozomy XY:) I přes jednoznačné doporučení k vidění dávám 70% a nic na tom nezmění ani představa Satine s jezdeckým bičíkem;) A ano, vím, že jsem se o spoustě věcí ani slovem nezmínil - to je jedna z výhod toho, když píšete komentář jako tisící uživatel a tak dobře se před vámi vyjádřilo tak moc lidí. No dobře, tak jo - Ewan McGregor fakt dobře zpívá, ale to můžete vidět i v jiných filmech - a bohužel ne ve Fantómovi Opery, který by mu zatraceně "slušel". Et fin. (25.12.2010)