Racek má zpoždění

Bezduchý pokus o budovatelskou veselohru s naivními vtípky, stereotypním herectvím a s ubohou stylizací prostředí i postav, jež nedokázala vyvolat ani kouzlo nechtěného. Mimochodem, na českých budovatelských filmech mne vždy pobaví, jak bývá polepšení se neuvědomělého občana spojeno s milostným happyendem. Snad aby to budovatele v kinosálech povzbudilo i „zahřálo“. Obávám se však, že happyend byl v tomto případě jen zdánlivý… A ještě stručně k tématu; práce je zde stejně jako v jiných filmech tohoto druhu tendenčně estetizována (což do důsledků znamená: karikována) a zapojena do propagandistického gesta „jsi tím, jak děláš“. Zde se dostala do hledáčku pekařina pražská a horničina kladenská. V druhém případě mne to rozhořčilo ještě o něco více. Strhnout tak tu potěmkinovskou výstavbu a ukázat, jak se člověk dotýká země zevnitř! Vzpomínám při té příležitosti na sestry Válovy a Bodana Kopeckého. V jejich dílech je možno poznat, jaké pouto je mezi lidskou rukou a světem/krajinou (u každého jinak nahlíženo, a přeci tak blízce!). V roce 1967 Bohdan Kopecký odpověděl Emilu Julišovi na otázku, co mu přineslo největší užitek, takto: „Soustředění, vnitřní klid. Poznání kraje, lidí, světa. Porozumění s prostými lidmi. Dlouhé rozhovory se starými lidmi, třeba o ničem. Důvěrné soužití s krajinou. Poznatky, které jsem získal pod zemí, pocity, které jsem zažil při dotyku kmenů ležících celé věky pod zemí a kterých jsem se nyní, zuhelnatělých, zkamenělých, poprvé dotkl jako člověk. působila na mě tato věkověčná přeměna, koloběh, vývoj. Seznal jsem také, co působí na vzhled krajiny nade mnou, proč je právě takto utvářena. Poznal jsem také, jak je blízko sebe konečnost a nekonečnost, smrt a zrození; žádná věc nedoznala takové přeměny, jako zelený strom v uhlí, a to je konečně osvobozeno k nové energii, k novému životu, a zase smrti. A to už je úzce spojeno s člověkem. Znám krajinu v takovém průřezu a z takové perspektivy, z jaké se často nevidí. Nevidím krásu třeba jenom v růži (je opravdu krásná?), ale i v této transsubstanciaci přírody.“ (28.03.2011)

Budovatelské komedie jsou naštěstí o něco koukatelnější než budovatelská dramata, proto k nim obvykle nejsem tak přísný jako k druhým zmíněným. Rackovi (filmu obecně, méně už hlavnímu protagonistovi) se po většinu času dařilo kouzlit na mé tváři lehce pobavený úsměv, předvedená prostředí mi byla natolik neznámá, že filmu můžu přičíst k dobru i stránku edukativní. Jsou i horší agitky. (12.10.2009)

No budovalo se tak že se muselo nák povzbudit lidi a namotivovat je do dolů. Pekař Racek je velice dobrý zaměstnanec a vášnivý holubář jenže nechce chodit na brigády až mu to samozřejmě vyčítají. A ještě ke všemu má za partáka Kutílka ,který je líný jak veš. A tak za něj pořád dělá. Jednou se díky holubům dostane až do dolů a je nucen fárat což mu jde celkem dobře jenže se přetáhne a je marod. Nakonec přijdou oni horníci se podívat na pekaře a Racek tak pozná ty s ,kterýma fáral. A tak si to s nim jeden rozdá v pletení housek a vánoček jenže k Rackově údivu jsou oba stejně dobří. Pak se dozvídá ,že i on je pekař a že je na šschtě na půl roku na brigádě. A i Racek nakonec uzná že mu šachta prospěje. No lidi nedivte se taková byla doba. Já mám takové filmy rád. Lidi měli z práce radost né jako dnes ,kdy jde každý do práce nasraný. Dělnická komedie o práci ,která šlechtí. (20.08.2008)

Propagandistický film o tom, že bez kolektívu to nejde. Bez kolektívu je človek jednotlivec a sám nedokáže ani prd, je na okraji a stáva sa z neho v podstate záškodník systému nech by už aj najväčším odborník vo svojom odbore na svete. A hlavne, bez kolektívu nie je kolektivizácia, že áno? Na druhej strane treba uznať, že v tých rokoch to KSČ chytila za opraty a točilo sa normálnou rýchlosťou, len aby sa všetky tie boľševické bláboly dostali naozaj ku každému. Dokonca aj v tomto, kvázi humornom prevedení. (19.04.2021)

Průměrná agitační veselohra, jakých v té době vzniklo spousty. I pekaři se musí proměnit v uvědomělé pracanty, protože jak známo, hornická brigáda není pouze socialistický závazek, ale především neutuchající potěšení. Je paradoxní, že pouze v tomto stalinistickém paskvilu získal významný člen činohry Vinohradského a Národního divadla Vladimír Řepa svou největší filmovou příležitost. Ostatní členové hereckého obsazení s výjimkou Rudolfa Deyla mladšího hrají neživotné a směšné karikatury sama sebe. Dnes vhodné jen jako koloraturní připomínka soudobé tvorby. (26.02.2009)