Nikdy neodvracej zrak

Koch je špičkový herec, z nemeckých jednoznačne jeden z najlepších, no a Paula Beer, to je asi najlepšie pivo, aké som kedy videl, až sa mi nechce veriť, že by mala čisto germánske gény. Inak film má vynikajúci scenár, nuda nehrozí, osud postáv vám neostane ľahostajný, hoci mi chýbala väčšia emotívnosť alebo zvrat. Postava Kocha ale jasne dokumentuje, že s tou denacifikáciou Nemecka to nebolo také jednoduché. A vlastne aj naša ponovembrová doba poukazuje na to isté: Keď vieš v správnu dobu obrátiť kabát a pridať sa na správnu stranu, tak prežiješ. Ako sviňa nacistická, potom ako sviňa komunistická. Alebo u nás ako komouš a zrazu veľký demokrat. Základom je len ísť s režimom. Veľmi múdra myšlienka. A oceňujem tiež skvelú hudbu a kto iný za tým mohol stáť než Herr Max Richter. (01.12.2021)

Německo se vyrovnává s minulostí. Velmi zajímavé dílo, jelikož se "u nás" taky ještě vyrovnáváme. Dá se to dělat jinak, než trestat, hledat viníky našich sraček, stát na místě a krčit se zlomeně v koutě. Dá se prostě normálně začít znovu a po svém, a je jedno co bylo. To je pro nás Čechy, kteří se často vymlouvají proč to či ono nejde, docela revoluční přístup k věci. Náš hrdina není konfrontační typ, má prostě jiný hodnotový žebříček.  První půlka dost nuda, po hodině teprve kvalita vyplave na povrch. Pak mi to teprve všecko došlo. 75% (20.01.2024)

Epický příběh, který vás zároveň dostane do kolen svojí intimitou. Nejlepší německý herec (nojo, Tom Schilling fangirl), nejlepší hudební skladatel (November, omg!), rodinná tragédie versus životní láska, východoněmecká politika versus umění, časový rozptyl 40 let a přenádherná výprava. Díky bohu že se Florian Henckel von Donnersmarck vrátil k německé historii, The Tourist byl mega fail a tohle mu sedne stejně jako Životy těch druhých! No, a kéž by ten film byl ještě delší. (03.03.2019)

Co mě zarazilo jako první, že byli všichni vymydlení a nažehlení. Auta i venkovské autobusy se jenom leskly. Přešla válka a všichni furt jak ze žurnálu. Ruští vojáci obsazující Drážďany měli tak zářivě čisté uniformy, že s nimi v prvním sledu musela dorazit i polní prádelna s mandlem. Takhle nastrojení nejsou snad ani dnes, při oslavách konce války. A to byl jen okrajový jev, který naznačil, že příběh bude uhlazeně nesnesitelný kýč. ____ Všechny události do sebe hladce zapadly. Všechny zážitky se protkaly ve finální tvorbě. Provinění a tresty se skvěle doplnily (zatkneme zlého gynekologa a hle, koho náhle potřebuje ruský velitel? Sedíme v kavárně a hle, jaké se to prodávají noviny s aktuální zprávou?).______ Filmové metafory byly jak pro retardy (první krok ve svobodné zemi se záběrem na nohy překračující tenkou linii, posměšné zobrazení uměleckých pokusů 60tých let, poryv větru, který oknem přinese nejspíš duši zemřelé, aby ukázala na svého vraha – bože, to bylo tak naivní!). ____ Film byl absolutně předvídatelný. Když nás seznámil s profesorem, který si nikdy nesundává klobouki a zásadně se nedívá na díla svých studentů – v tu chvíli už každému dojde, kdo bude ten první student, kterému se odhalí a na jehož dílo se podívá. Když umělec konečně najde svůj styl (ne že bychom se tedy o tvorbě něco dozvěděli), tak je to extatický zážitek podmalovaný majestátní hudbou, aby to došlo i těm největším tupcům v publiku. Tohle prostoupení tvůrčím duchem má pak ještě noční pokračování, jehož vyústění odhadne také každý. ____ Klišé a hloupé metafory, naivita, polopatyčnost. Pitomost malovaná na růžovo a tvářící se jako zásadní výpověď. ___ Vůbec se nedivím, že malíř Gerhard Richter, který byl inspirací pro hlavní postavu a jehož obrazy film bezostyšně využil, se od tohoto filmu distancuje a je naštvaný. Bodejť by ne, vždyť parazituje na jeho osobě i na jeho dílu a dělá z něho pitomce, když se toporně snaží interpretovat jeho obrazy (mimochodem, ten obraz muže v nacistické uniformě – Uncle Rudi – věnoval umělec Lidicím). SHRNUTÍ: Zdá se mi, že režisér sám sebe zobrazil v postavě hochštaplerského umělce vydávajícího počmárané tapety za něco mimořádného. Ať se snaží okecat to sebe víc, pořád jsou to jen tapety. (10.05.2019)

Nevědomá obžaloba uměním... Úplně se vyhnout očekávanému konfliktu (tedy střetu mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem) je jistě originální a nehollywoodské, přesto si myslím, že by ono konvenčnější rozhodnutí scénáristů bylo vhodnější. Přesto si myslím, že by bylo působivější, zábavnější a dodalo by snímku na vážnosti a síle. Po velmi slibném začátku (Elisabethin osud), se s každou "skokovou" změnou v životě hlavního hrdiny (dospělost a zamilování / odstěhování od tchána a tchyně) film stává stále zdlouhavějším a nudnějším. Namísto, aby se zabýval zábavnými postavami a zločiny z minulosti hlavního záporáka, nesmyslně dlouho nám ukazuje ploché kladné postavy a jejich milostný vztah. K dovršení všeho považovali tvůrci za důležité zaměřit se na studenty a učitele Akademie moderního umění, namísto řešení hlavního konfliktu. /// Filmu ale nelze upřít onu výbornou první půlhodinku, stejně jako mu nelze upřít výbornou hudbu a pár silných momentů. Rovněž se domnívám, že lidem s hlubším vztahem k výtvarnému umění, než jsem já, se bude snímek líbit více. I tak je to zahozená šance na obrovské strhující rodinné drama, jen kvůli snaze nebýt očekávatelným, ale přesto zůstat tak trochu sentimentálním a patetickým. (19.04.2019)