Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Wes Anderson není pro všechny, což už všichni ví. Mě se však ve většině případů (vyjma Darjeelingu) trefil do noty a jeho ojedinělý řežijní a hlavně vizuální styl zbožňuji. Bohužel Francouzská depeše je druhým filmem, který mě prakticky kompletně míjí a to nejen příběhem. Povídky nejsou ani zábavné ani zajímavé a vzhledem k tomu, že je 90% filmu černobílá, nedokázal jsem si užít ani jinak bezchybné obrazy/scény, které zde sice samozřejmě jsou, ale barva jim citelně chybí. Zklamání, ale stále se budu těšit na další Andersonův film. Jen by neměl zapomínat na to, že jeho filmy uvidí i diváci, nejen on sám. (08.03.2022)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)

Je to krásne pitoreskné, je tu nespočet vtipov a fantastický casting a zo začiatku (najmä fantastická pasáž s Owenom Wilsonom) som si vravel, že asi mi ani nevadí, že to nemá koherentný príbeh. Nasledujúce rozsiahlejšie "poviedky" už ale na mňa tak dobre nefungovali. Problémy sú dva: po prvé chaotické vyrozprávanie, v rámci ktorého sa nielen tratí koncept napísaného článku (najmä v príbehu o väzňovi bolo strašne náročné rozumieť tomu, že ide o napísaný text), ale je ho problém aj sledovať, vnímať a chápať; za druhé nadužívanie čiernobielej kamery, ktorá berie veľa z estetiky Wesa Andersona. A estetiku Japonska či strednej Európy v minulosti Wes Anderson využil lepšie ako tentokrát Francúzsko. (24.11.2021)

Wes Anderson pro mě představuje jedno velké tajemství. Nikdy netuším, jestli se mám na jeho film těšit, nebo mám mít silné obavy. Jednou mě jeho snímky dokážou nadchnout, u jiných se ale zase okázale nudím, takže jsem pochopitelně doufal, že se bude v tomto případě jednat o první možnost. Povídky nakonec zůstaly někde uprostřed; byl jsem spokojen s vydařenou atmosférou, s obsazením i s dějem, zároveň jsem byl s dějem paradoxně nespokojen, protože se některé pasáže neuvěřitelně vlekly a v závěru jsem měl pocit, že jsem u filmu strávil minimálně tři hodiny. Ale nevadí, příštího Andersona zase zkusím, možná mě zase jednou nadchne. (02.01.2022)