Žízeň po životě

Vychutnání filmu bylo umocněno mojí nedávnou četbou - Vincent van Gogh - Deník v dopisechu od Jana Hulskera. Spojením těchto dvou děl jsem si plně uvědomila, nebo spíše představila, co byl Van Gogh za člověka a lépe pochopila jeho duševní rozpoložení, které nebylo jednoduché. Zmítal se mezi nepochopením otcem, který jej považoval po celý jeho život za zahaleče a nikdy jím nebyl nepochopen, nenaplněné a bouřlivé vztahy se ženami , postoj k bohu a náboženství. Divoká povaha, která touží být nespoutaná a přesto je spoutávána předsudky doby a jeho rodiny. To vše nemohl vyvážit silný a vzácný vztah s bratrem Theem, kterému psal ony zmíněné dopisy, odhalují jeho podstatu myšlení a čistou duši. Pro mne skvělý film po všech stránkách. (22.03.2015)

Krásný film, který vyjadřuje vše, co jsem si o van Goghovi kdy myslel. Jde o tragický osud člověka, jenž se zuby nehty držel všeho krásného, aby alespoň na okamžik nemusel vidět to ostatní a aby mohl zapomenout na své vlastní těžkosti. Skvělý Kirk Douglas a práce režie i kamery - filmové obrazy jsou nádherně syté a hřejivé, no zkrátka přesně tak, jak mají. (10.12.2016)

Během sledování snímku jsem si nesčetněkrát položil otázku, co může být větším zážitkem než sledovat dva velikány filmového plátna (v případě druhého již (i) nebe) – živelné(ho) K. Douglase resp. A. Quinna v jednom snímku pohromadě. A přitom odpověď je zcela jednoduchá. Sledovat je coby malíře V. van Gogha resp. P. Gauguina. Dlouho dozadu mi neudělalo nic takovou radost (snad pouze dnešní oběd :-), jako tahle „oživlá (rozpohybovaná) obrazová minulost v přímém přenosu“. Člověk si skutečně zřejmě musí šáhnout na úplné dno, aby ze sebe následně vymáčknul to nejlepší. Otázkou zůstává, co je samé dno, stejně jako je otázkou, zda to následně někdo (d)ocení. Jak už to tak většinou bývá, až čas ukáže...... Nikoliv „rozumových, ale srdcových (pocitových)“ 5*. Tím ovšem neříkám, že by samotná filmová kvalita absentovala, ba právě naopak. Je téměř neuvěřitelné, jakým způsobem se režisérskému tandemu V. Minnelli-G. Cukor (pravda, s výrazným otiskem a (ná)pomocí K. Douglase) podařilo zachytit ten (umělcův) vnitřní boj, který (sám se sebou a svým okolím), musel den co den svádět. Ostatně právě tato skutečnost (společně s exteriéry) je hlavní devizou a lákadlem tohoto pozoruhodného (životopisného) snímku. M. Rózsa je potom už pouze tou pověstnou třešínkou na dortu. p.s. „jednoho dne najdete způsob vyjádření a tím bude opodstatněna vaše existence“. Společně se samotným názvem snímku (resp. předlohou I. Stonea) snad nejvíce tato (učitelova) Gauguinova slova vystihují samotnou podstatu (van Goghova) bytí. (23.10.2012)

Životopisná látka bývá z nejobtížnějších, a zachytit život magorů jakými byli tito malíři, to už chce hodně odvahy. Minnelli myslím celkem uspěl, jeho film vypadá hodně neamericky (což je pochvala). Kirk Douglas, zdravíme k jeho včerejším stým narozeninám, to zahrál dobře, stejně tak Quinn. Je to ale dlouhé, nudné, a nutně útržkovité, protože zachytit tak rozporuplnou osobnost nelze. Karel Höger v jednom z nejstarších CS dabingů povýšil Douglasův výkon do výšin. Cukor není uveden v titulcích jako režisér. (10.12.2016)

Takhle nějak by měl vypadat povedený životopisný snímek. Zdá se mi, že v dobách dávno minulých se američtí filmaři dokázali popasovat s daným žánrem daleko lépe než dnes. Kirk Douglas v roli psychicky rozervaného malíře Vincenta van Gogha v určitých scénách působil až démonicky a zcela jistě zde předvedl jeden z nejlepších hereckých výkonů své kariéry. (80%) (05.02.2022)