Staříci

Očividně je možné natočit vážný film s jasnou vizí a silným vyzněním, který nepůsobí směšně a neztrácí na naléhavosti. Staříci jsou evropský film, nedoslovný, ale přístupný, který nevnímá diváka jako idiota, nesnažící se učebnicově naplnit klasický dramatický oblouk, ale vyprávět tak, jak je vzhledem k látce nebo třeba i věku dvou hlavních postav záhodno. Neříkám, že je to bezchybně dokonalé, rozpačitá scéna "zbavení se" policisty na hlídce je opravdu křeč, ale jinak to není na české poměry dobrý film, je to opravdu dobrý film. Že českého lva za scénář obdrželi místo Staříků afektovaní Vlastníci je ostuda a absence ve Varech by měla být snad i trestána. (08.03.2021)

Tady záleží na optice, jakou se na to díváte. Pokud vám nejsou známy osudy plukovníka Raichla a vyrovnávání se s komunistickou minulostí nepovažujete za téma, uvidíte "jen" slušně natočený a precizně zahraný kousek o pomstě dvou staříků se vším, co k pokročilému věku patří. V tomto případě chápu, že tu leckdo film označuje jako tragikomedii. Jestliže ale nejste k námětu tak úplně lhostejní či se vás nějak přímo dotýká, vzbudí ve vás Dušek s Provazníkem obrovskou hořkost přecházející v nasranost na všechny, kteří nesou zodpovědnost za bagatelizaci bolševických zločinů a krytí jejich původců. Jinak jestliže byl pro mě Švehlík jasným adeptem na Českého lva, tak Schmitzer můj názor celkem záhy změnil. 100% (03.03.2020)

Ten zmrd, ten hajzl, ten zasranej komunistickej prokurátor s krví na rukou našich nejlepších lidí, co dožil v domově důchodců se jmenova Karel Vaš. Když jsem v rámci samostudia u řady jeho obětí narážel na stále stejné jméno prokurátora, kladl jsem si otázku jak mohl tenhle hajzl dožít v klidu v teplé posteli zaopatřen státem vším tím co svým obětem odpíral nebo rovnou navždy vzal. Ten hajzl nechípnul takto v klidu v osmdesátých létech, ale v roce 2012 !!! V mnoha případě dávno po těch, co tak tak přežili lágry (o popravených a ubitých nemluvě) a komanče a kteří se alespoň dožili částečných satisfakcí po revoluci v roce 89. zemřel ale přeci jen s jedním bolem v jeho komunistickém srdíčku... Strašně ho štvalo, že na stará kolena nedostal hodnost generála hajzl. Ani jedna výčitka. Dyť se všichni přiznali hájil se ! A tak jsem si i já kladl otázku - ó spravedlnosti s miskami v rukách, neměla by jsi někdy ten šátek z očí sundat? Opravdu měříš všem stejně? Jak je možné, že tyhle dobytkové nejsou někde na nevytápěné cele 2x2m se sklápecí pryčnou, hadrem místo deky a dírou v zemi v rohu místnosti místo hajzlíku. že jsou dnes staří? Nemohoucí? A oni to řešili když podepisovali rozsudky smrti a tvrdé káznice na dlouhá léta? Pomsta prý nic nepřináší dobrého, ale co když pomsta je někdy prodlouženou rukou spravedlnosti? Jestli někdo spoléhá na Boha, že si to dotyčný někde tam pořádně odskáče, že to za nás dá Tamten do cajku, tak já ne. A proto tomuto filmu velmi rozumím. A rozumím i důvodům proč asi tento film vznikl. Je to prostě ta bezmoc těch, co se snaží dodržovat právo a ono často právě proto straní gaunerům z důvodu promlčení, nestatku důkazů, skartovaným spisům... Tahle road movie, byť pomalá byla prostě skvělá. Poslední mise dvou veteránů, kteří se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Mise plná neuvěřitelných překážek, mise nebezpečná s možností ztrát... Ale u poslední mise člověk nemá moc co ztratit, navíc to má v tom věku sakra dobře promyšlené a je jasně rozhodnut do toho jít. Mrkvička a hlavně Schmitzer hráli na jedničku ! Vzpomněl jsem si na Bumerang (1997) jak tam coby mukl na pryčně skládal pod deku své vyzáblé tělo a jsem moc rád, že zrovana jemu se jako bumerang vrátila tato role. V postavě plukovníka to bez zaváhání, moralizování a zbytečných keců alespoň filmově nandal všem komunistickejm sviním tak jak se mělo stát hned po revoluci. Dneska už zase vystrkují rohy a člověk jen zírá jak jsou lidi nepoučitelní. Tleskám tvůrcům a vkládám 5 nábojů do zásobníku. * * * * (05.07.2020)

Já mám vždycky takovou radost, když se na českém filmovém poli zjeví snímek, který zaujme a má co říct. Píšu to hlavně proto, poněvadž jsem nad českou kinematografií již zlomil hůl. Staříci se vymykají všemu, co za poslední roky u nás "naši slavní tvůrci" vytvořili. Režiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník, kteří Staříky natočili jsou pro mě doslova zjevením a já jim budu fandit do další tvůrčí práce. Svým debutem ukázali, že rozhodně mají co nabídnout i do budoucna. Alespoň v to doufám. Nyní něco málo k ději. Stařík Jiří Schmitzer, který je upoután na invalidní vozík, přilétá ze Států do České republiky a na letišti na něj čeká stařík Ladislav Mrkvička. Oba jsou váleční veteráni, kteří v padesátých letech byli zavření v pracovních lágrech a spolu se vydají na cestu starým obytňákem najít a zabít muže, který za své zločiny nejen proti nim nebyl nikdy potrestán....Film působí silně depresivním dojmem, některé pasáže jsou sice k zasmání, ale spíše takovéto - "no ty vole, to snad ne". Někoho můžou děsit hororové filmy, pro mě byly horor scény v domově důchodců v závěrečné části filmu. Silně realisticky působivé a znovu se utvrzuji v tom, proč si Vlastimil Brodský prostřelil hlavu. Stoprocentně takhle nechtěl skončit ve své poslední životní etapě, jako nemohoucí a senilní dědek. Hrůza. Film postrádá jakoukoliv hudební složku a to ho dělá ještě více skutečnějším a smutnějším. Podobně jsem se tak cítil u filmu Domácí péče. Oba představitelé hlavních rolí zahráli fantasticky. Staříky jsem si nechal týden uzrát v hlavě a nedělá mi nejmenší problém vpálit pětku jak vyšitou! (15.11.2020)

Staříci jsou pro mě největším překvapením tohoto roku, co se česko-slovenské kinematografie týče. Bál jsem se taškařice, která by stavěla na nemotornosti starých lidí (viz ten nešťastný název filmu) a na dalším laciném vytěžování antikomunistické tématiky (viz synopse). Ve skutečnosti jde ale o velmi empatický a autentický film o každodenních problémech starých lidí, jejichž rutinu ovšem naruší nespravedlnost, která se jich osobně dotýká a kterou chtějí napravit. Příběh, zjevně inspirováný osudy plukovníka Pravomila Raichla a generálmajora Miroslava Káchy, kteří se odmítli smířit s nepotrestáním komunistické zrůdy Vaše, může sice nahrávat názorům o vyčpělosti (opožděného) českého antikomunismu, ale vzhledem k silnému akcentu na stáří protagonistů a také k blížícímu se 30. výročí Listopadu jde myslím o velmi zdařilé ohlédnutí za tím, jak se česká společnost vypořádala se svou minulostí. Je to film především o současnosti; minulost je sice přítomná v motivacích postav, ale impulsem k jejich konání je především (stále trvající) neschopnost současné společnosti dostatečně svoji temnou stránku reflektovat. (O opožděnosti tématu vlastně nemůže být vůbec řeč vzhledem k rostoucí relativizaci skutků komunistického režimu, nostalgii po husákovském "pořádku" a znovurostoucí moci normalizačních estébáků). Nemotornost starců (skvělí Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička) a jejich fyzická indispozice, jejich zarputilost (Schmitzer) i odevzdanost (Mrkvička) sice občas nutí vnímat film jako komedii, ale ten smích, který se při projekci ozýval z publika i v těch nejvypjatějších a vlastně nejsmutnějších chvílích, působil dost nepatřičně a vzbuzuje otázky, nakolik tato pomalá road-movie o stáří může být vlastně pro mladé publikum (které je poměrně často zvyklé na dynamický střih, vytěsňování ošklivosti a smrti ze života a pro které jsou Gottwald a Hus takřka vrstevníci) pochopitelná. To ale není problém filmu, spíš jeho recepce. (05.08.2019)