Reklama

Reklama

Písně z druhého patra

  • Švédsko Sånger från andra våningen (více)
Trailer

Obsahy(1)

Být člověkem není lehké. Každodenní chaos lidské existence má v podání švédského režiséra Roye Anderssona podobu jízlivé grotesky složené z absurdních anekdot. Třetí celovečerní film Roye Anderssona před diváky otevírá jízlivě absurdní výhled na útrapy lidských bytostí, které zůstaly lapené v každodennosti současného světa. Režisérova vize západní kapitalistické společnosti je vzdálená obvyklým obrazům kariérní hektičnosti, reklamní vymydlenosti a multimediálních ataků. V souladu s mnohokráte zaznívající mantrou ?Milován buď ten, kdo se usadí? ukazuje svět ve stavu odevzdaného spočinutí ve všeobjímajícím chaosu samospádem kupředu spějící civilizace. V městě stiženém fatálním dopravním kolapsem rozvíjí řetězec volně provázaných anekdot vystihujících prostřednictvím bizarních figur obyčejných lidí apatickou absurditu soudobé lidské existence. Roy Andersson započal svou tvůrčí dráhu již na přelomu 60 a 70. let, kdy se zařadil po bok řady tehdejších autorských osobností debutem Švédská lovestory, kde nastavoval kruté zrcadlo konformitě a hodnotové pokřivenosti středostavovské společnosti prostřednictvím kontrastující lásky dospívajícího páru. Po negativně přijatém druhém snímku Giliap z roku 1975 se dvacet let věnoval pouze tvorbě reklam. Na nich si vytříbil osobitý styl, jenž použil i ve svém přelomovém snímku Písně z druhého patra. Ten se vyznačuje striktní metodou pečlivě zkonstruované všednosti, kdy kamera v dlouhých statických záběrech snímá groteskní sekvence inscenované povětšinou v rozsáhlých studiových prostorách, které se tváří jako přirozené prostředí. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (80)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Ještě někdo chce prudit s Allanem Svenssonem?! Film plný absurdních, groteskních a rozpačitých scén u mě nevyvolal depresi či zamyšlení, nýbrž postupně narůstající apatii (připadal jsem si jako ta nezaujatá paní, kterou nezajímalo bláznění ostatních z hýbajícího se domu). Což mělo zřejmě i za následek, že jediná scéna, u které jsem se upřímně zasmál, byla ta s dívkou „skákající šipku“. Ale ponechám stranou svůj cynismus (za ten se budu smažit v pekle), pravdou je, že jsem viděl řadu mnohem lepších filmů, které podobné myšlenky zobrazují poutavěji, vtipněji i úpěnlivěji (ostatně moralistní satira má mnoho podob). Tento snímek je pouze dost nezáživný. A také příliš nepomohlo, že osudy a nářky postav mi byly dost ukradené, jen to ubrečené a sobecké prase Kalle, co „schválně“ neumělo rusky, bych svěřil tomu, ehm „šikovnému“ kouzelníkovi (už jen za to, jak bezostyšně nechal čekat svého syna…). Ale konec jízlivosti, 2* za pár světlých míst (ala Ježíš na houpačce) bude až dost, s Anderssonem to napoprvé „tak úplně“ nevyšlo. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Od Anderssona jsem viděl už tři velmi podobně laděné filmy a tenhle mi bohužel přijde nejslabší. I tady nějak chápu, co to chce říct (vlastně je to tam celou dobu dost názorné - jak každý z nás v životě svým způsobem trpíme, jak každý máme své problémy... a jo, to se mi líbí a je to pravda), ta absurdně podaná každodennost se mi zamlouvala i tady, má to symbolistické scény, skvělou a promyšlenou statickou kameru a v první polovině mě to dost zaujalo (škoda jen, že ta druhá už je taková nijaká), ale jako celek je to takové... nedomrlé, své myšlenky to někdy podává dost těžkopádně a ne zrovna nejlíp a hlavně mi v tom chybí nějaký celistvý dojem. Jasně, celý film zobrazuje jen osudy pár lidí, děj tam není, ale tu celistvost mám na mysli jak vedením těch osudů (které jsou skoro všechny divně utnuty a nedotaženy), tak myšlenkově. Vlastně snad jediný jeho film, který má nějaké uzavření, je Ty, který žiješ. Holub uzavření nemá a Písně z druhého patra sice něco na ten způsob mají, ale zase to působí těžkopádně. Špatný ten film ale rozhodně není, jen Ty, který žiješ, se povedlo o něco víc. A o trošku víc i ten Holub. A surrealistický tenhle film fakt není, spíš symbolistický. 3* ()

Reklama

Anderton 

všechny recenze uživatele

Pre nezasvätených by som charakterizoval Piesne z druhého poschodia ako film, kombinujúci vnútrozáberovú montáž Orsona Wellesa a Williama Wylera s dadaistickými a surreálnymi postupmi 20. a 30. rokov minulého storočia, so symbolizmom pripomínajúcim Buňuelov antiklerikálny štýl. Ale natočené moderne na prelome tisícročí. K tomu ešte severská tragikomická atmosféra. Že to dáva aj zmysel, to môže byť pre niekoho iba príjemným bonusom, pre niektorých ospravedlnením zvoleného štýlu. Z Piesní sa toho môžeme veľa dozvedieť, môžeme sa baviť vlastnou všímavosťou, dôležité je totiž neustále pohybovať očami a všímať si, čo sa deje všade, ale úplne všade v priestore plátna. No a Piesne z druhého poschodia sa to volá preto, že to Andersson písal na druhom poschodí domu. Vážne. Nič viac v tom nehľadajte, je to z dôveryhodného zdroja. ()

Freemind 

všechny recenze uživatele

Film - nefilm. Surrealistická, dadaistická, expresionistická nálož, depresivní varieté, Monty Python bez nálady na vtípky, na těžké kocovině z nějaké skandinávské pálenky. Buďto to celé prochrápete, nebo budete mít konverzační téma na tři dny, protože ty stovky symbolů a mnohoznačných dialogů lze analyzovat donekonečna. Básníci v nemocnici, asketi na ulici, Ježíš v popelnici. ()

Amarcord_1 

všechny recenze uživatele

75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne? ()

Galerie (19)

Zajímavosti (3)

  • S výjimkou jedné jsou všechny scény natočené staticky. Jediná scéna, kdy obraz není statický, je krátká chůze na nádraží. (MTHRFCKR)

Reklama

Reklama