Hamlet

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Všetko už asi bolo za vyše polstoročie povedané, takže by som doplnil iba zopár postrehov. Olivierov Hamlet je v prvej polovici čisté divadlo. Ja som však mal pocit, že som divák v divadle, ktorému bolo umožnené chodiť po hľadisku. A cítiť sa medzi postavami ako duch, sledujúci, či sa herci do svojich rolí skutočne vžili. Niektoré momenty tej druhej mi pripomenuli klasickú hollywoodsku melodrámu 30. a 40. rokov. Nezabudnuteľný moment: prekrytie Hamletovho tieňa s lebkou. (13.08.2014)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)