Musik i mörker
Music in Darkness
Hudba v temnotách
Night Is My Future
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Göran StrindbergHudba:
Erland von KochHrají:
Mai Zetterling, Birger Malmsten, Olof Winnerstrand, Naima Wifstrand, Birgit Lindkvist, Hilda Borgström, Douglas Håge, Gunnar Björnstrand, Bengt Eklund (více)Obsahy(1)
Pianista Bengt přijde při nehodě na vojně o zrak. Po marném pokusu dostat se na hudební akademii ve Stockholmu se musí protloukat jako pianista v laciné kavárně. Jeho život se obrátí k lepšímu, když si dívka, se kterou se znával, uvědomí, že ho miluje. Ve filmové adaptaci své vlastní knihy dokáže Dagmar Edqvist dovedně zdůraznit tento spodní romantický motiv. Birger Malmsten v roli nevidomého pianisty podává skvělý herecký výkon. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (10)
Hudba v temnotách môže byť pre tých najsnobskejších Bergmanových fanúšikov sklamaním a môžu ju označiť za gýč. Čo by ale bolo tak trochu mimo realitu, pretože v nej cítiť úprimnosť výpovede o znovanachádzaní dôvodu ďalej žiť. V popredí je romantická línia, čo ale korešponduje práve s tým nachádzaním nového zmyslu života. Veď práve aj snaha o záchranu života stála Bengteho zrak. Vo filme zaznie zopár zaujímavých myšlienok, Bergman využije aj možnosť vizualizovať Bengteho zúfalý stav a sociálny aspekt diela na seba našťastie príliš neupozorňuje. ()
Rané Bergmanovo období oproti jiným tehdejším filmům nepřekvapí, ale je zajímavé sledovat, jak se utvářela jeho tvorba v kontextu doby. Zde ještě neuplatnil své scénáristické umění, stal se „pouhým“ realizátorem díla. Zaznamenává nejednoduchý vztah mezi osleplým mladíkem Bengtem a obyčejnou dívkou Ingrid (sladká Mai Zetterlingová). Bengt je sužovaný myšlenkami o přebytečnosti, podceňuje se, zatímco mladičká Ingrid je nositelkou životního jasu, krásy a optimismu. Jsou si vědomi, že oboustranný vzrůstající cit nemohou zastavit. Jak už jsem řekl, film příliš nevybočuje od tvorby režisérů nové generace, ovšem zájemce o Bergmanovo dílo zcela jistě potěší. ()
Na počátku své tvorby Bergman zpracovával témata partnerských vztahů se sociáním aspektem. Rozpory postav ještě nejsou tak vyhrocené, objevují se poetické motivy, záběry jsou čisté, ale nenajdeme tak často promyšlené kompozice, jako v pozdější tvorbě. Píběh sám je prostinký, až by se dalo říct, že zavání čtením pro dívky a paní. ()
Motto: "Nebudeme nešťastní. To jsme jenom bez sebe." Čtvrtý a podle mého názoru nejslabší Bergmanův film ze čtyřicátých let (neviděl jsem Loď do Indie), ale nikoli slabý natolik, aby mu bylo třeba ubírat absolutní hodnocení. Z přehnané kritiky mě vždy vrátí na zem, když si uvědomím, co se točilo tehdy, a hlavně, co se točí dnes. Přestože se adaptace stejnojmeného románu Dagmar Edqvistsové (scénář napsal Bergman spolu s ní) může zdát přeslazená, Ingmarův fanoušek rozhodně nezapláče. Příběh osleplého klavíristy Bengta Vyldekeho, kterého ztvárnil osvědčený Birger Malmsten, je poctivě vystavěn a herci hrají tak, jak od Bergmana čekáš. A i scénář, tentokráte chudičký, nabídne správné bergmanovské chvilky - ať už je to úvodní pasáž spolu se surrealistickým snem nebo bloudění na nádraží. Jako u jiných Bergmanových filmů té doby lze očekávat jak sociální dimenzi ("Ubozí se mají spojovat. To je to, co říká Ebbe."), tak závěrečný happyend. V epizodní roli houslisty Klassona vystupuje starý známý Gunnar Björnstrand a jakožto "muž ve vlaku čtoucí noviny" (podobně jako v pozdější Žízni) prý sám režisér. Hudba v temnotách je taky první a na dlouhou dobu poslední (do Úsměvů letní noci o osm let později) Bergmanův film, který měl výrazný mezinárodní přesah. V Laterně magice o tom Bergman píše: "Můj čtvrtý film měl díky moudrosti, péči a trpělivosti Lorense Marmstedta skromný úspěch. Marmstedt byl producent tělem i duší, který za své filmy bojoval a žil pro ně od scénáře až po propragaci. To on mě naučil dělat filmy." Jak již zde uvedeno, v Benátkách roku 1948 bojovala Hudba v temnotách o cenu za nejlepší film (předchůdce Zlatého lva). Každý si může vyhledat s kým tehdy prohrál, kdo však nechce, pak ať slyší, že to byla tragédie muže, který se nedokázal rozhodnout. Asociace: Přístavní město, Vězení ()
Reziser Ingmar bergman je pre mna znamy hlavne tym, ze vo filmoch casto riesil partnerske vztahy a hlavne nabozenstvo. Tuna ide vyslovene o partnersky vztah. Rezisersky to este dost balancuje, dialogy su na urovni, len Bergman ako reziser by takymito socialnymi agitkami asi v zivote neprerazil - napokon, jeho prve filmy zo 40. rokov sa pravom dodnes povazuju za ciry priemer : 65 % ()
Reklama