The Commitments
The Commitments
Režie:
Alan ParkerKamera:
Gale TattersallHrají:
Angeline Ball, Maria Doyle Kennedy, Bronagh Gallagher, Glen Hansard, Johnny Murphy, Colm Meaney, Andrea Corr, Eanna MacLiam, Alan Parker, Lance Daly (více)Obsahy(2)
Příběh dublinské soulové kapely The Commitments od vzniku na inzerát přes koncertování až k vrcholu šoubyznysu. Jimmy je nadšený muzikant a podnikatel z hudební branže, který je přesvědčen, že Dublin potřebuje špičkovou soulovou skupinu. Najít v Dublinu prvotřídní soulové muzikanty ovšem není jen tak, takže se musí spokojit s tím, co je zde k dispozici. Po nekonečném martyriu konkurzů nalezne dva talenty: první z nich je Deco (Andrew Strong), drsný řidič tramvaje, který má problémy s pitím, ale zpívá jako obživlý duch Otise Reddinga, druhým pak je Joey Fagan (Johnny Murphy), muzikant, který má soul v malíčku a tvrdí, že hrál snad se všemi od Wilsona Picketta po Elvise. Zanedlouho se kapela (pod názvem The Commitments) oťukává v místních klubech, má však na to opravdu uspět? Snímek vychází z románu Roddyho Doyla, který také spolupracoval na scénáři, a vyniká skvělými výkony mladých herců i mnoha soulových hvězd ze 60. let. Poté, co se z filmu stal hit, se herci dali opět dohromady a vyrazili na koncertní turné. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (92)
Sociálna hudobná komédia z Írska v réžii Alana Parkera. Adaptácia útlej knižočky dvoma komediálnymi autormi z BBC (za spolupráce autora knihy) dopadla v čase vzniku ako veľký hit a teraz, po skoro 20 rokoch nestráca na vtipe, láskavosti a výpovedi. A tá hudba je skvelá. Hrdinovia tak pestrí a "živí" - každý si nájde v tejto kapele svojho hrdinu, svoju spriaznenú dušu. ()
Na Slovensku sa rozpadávajú politické strany, v Írsku soulové kapely. Nedá sa povedať, že soul neznášam, iba ho nevyhľadávam. Takže film o vzniku a zániku soulovej kapely to má u mňa od začiatku nahnuté. Napriek tomu sa mi hudobné čísla v druhej časti filmu páčili. Na zvýšenie estetického zážitku by však musel ten odporný ksicht Deco spievať za zástenou. Nepochopil som celkom príčinu odstredivých síl v kapele, ktoré ich nakoniec rozmetali do všetkých svetových strán. Na druhej strane som jasne pochopil, že viac ako tri hviezdičky tomuto filmu nemôžem dať, a nedám. ()
"I'd like to introduce you to the hardest-workin' band in the world. On bass, Derek "Meatman" Scully. On piano, Steven "Soul Surgeon" Clifford. Dean "Mr Nipple" Fay on sax. Joey "The Lips" Fagan on trumpet. Our gorgeous chanteuses are Bernie, Imelda, and Natalie. Deco "Deep Throat" Cuffe on vocals. On lead guitar, Outspan "Fender Bender" Foster. Finally, on drums, Mickah "Don't Fuck With Me" Wallace. Ladies and gentlemen, The Commitments." Je to film, u kterého se budete smát, budete si zpívat, budete chtít tančit. :) Ale hlavně..nebudete chtít z kina odejít! Přistihl jsem se, že se někdy v polovině snímku přihlouple usmívám (možná to je můj normální stav, ale posuďte sami..hlášky jako "Do you not get it, lads? The Irish are the blacks of Europe. And Dubliners are the blacks of Ireland. And the Northside Dubliners are the blacks of Dublin. So say it once, say it loud: I'm black and I'm proud."..tomu se nejde nesmát:). K tomu všemu si pohupuji nohou do rytmu a zpívám si Jamese Browna. Let's soul! :) ()
Jeden z těch lepších hudebních filmů, byť určitě ne nejlepší. Navíc ono se to má u mě se soulem tak, že bych si moc přál, aby se mi líbil (tak jako třeba jazz), ale prostě... nějak jsem do něj pořád nedorostl (a se zahanbeným výrazem diletanta se jdu vrátit k tomu špinavému rocku a ještě špinavějšímu punku :-). Ale atmosféra tehdejšího Dublinu musí okouzlit každého, přestože na ní vlastně nic moc krásného nebylo. Jenže filmy, kde se to hemží životními lůzry, pro které je hudba vším, mě nepřestanou bavit asi nikdy. O to spíš, když tu jednu z rolí hraje tehdy dvacetiletý Glen Hansard. Kromě skvělých hudebních čísel zaujal ještě zajímavý finiš a parádní přízvuk irské angličtiny. ()
Galerie (49)
Zajímavosti (15)
- Jimmy ukazuje Joeymu novinový článek o Commitments, ve kterém je zmíněn Bob Geldof. Geldof ztvárnil Pinka v dalším filmu Alana Parkera Pink Floyd: The Wall. (D3VIL)
- Alan Parker chtěl původně do role Joeyho Fagana obsadit Vana Morrisona. (D3VIL)
Související novinky
Najlepší írsky film na LFŠ
10 000 filmových fanúšikov rozhodlo, že najlepším írskym filmom všetkých čias je THE COMMITMENTS, adaptácia bestselleru Roddyho Doylea v réžii Alana Parkera. V ankete predbehol aj v našich končinách… (více)
Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. () (méně) (více)