The Commitments

Jimmy Rabbitte: "Na co hraješ?" Popletený nákupce drog: "Na škole jsem hrával fotbal." Jimmy Rabbitte: "Já myslel na jakej hudební nástroj?" Popletený nákupce drog: "Na žádnej." Jimmy Rabbitte: "Tak co tady děláš?" Popletený nákupce drog: "No, viděl jsem všechny stát tady tu frontu, tak, no – myslel jsem že tu prodáváte drogy." (05.01.2008)

V rámci filmového klubu, běžícího v našem kině, jsem navštívil tento skutečně vytříbený filmový kousek. To, co jsem od filmu neočekával, jsem byl velmi potěšen. Skvělé písničky, neuvěřitelné hlášky plné fuck slovíček, skvělí a sympatičtí herci - neherci a krom toho také pohled na tehdejší život v dělnické čtvrti Dublinu. Jo, tenhle film mě na dvě hodiny přikoval do "pohodlného" křesla v našem kině:-) (08.02.2009)

Co hraješ? Na škole jsem zkoušel hrát fotbal. Myslím na jaký nástroj hraješ? Nehraju. Co tu teda děláš? No, viděl jsem, že se sem každý schází, tak ... jsem myslel, že prodávate drogy. Film plný skvelých hlášok, prapodivných týpkov, výbornej muziky a Dublinu. Príbeh skoro obyčajný, ale je o The Commitments, a tým to na pódiu bohovsky pristalo a v zákulisí ešte viac .. vždy riadna mela. Stavím sa, že U2 sa posrali. 4,5* (11.05.2023)

Pro herce a realizační tým možná namáhavá práce( i když zřejmě se i oni místy pobavili), ale pro diváka sen. Potloukat se kolem takové kapely, byť i bez možnosti sebemenšího ovlivnění děje, to je cesta rovnou do filmového ráje, tam se taky "(nic) nedělá". Pozn. 1: To, že Alan Parker chtěl pro roli Joey "The Lips" Fagana Van Morrisona (i když volba by to asi nebyla dobrá) už poukazuje na to, jak moc mu na celé kapele záleželo. A také, jaké množství hudebních zkoušek filmu muselo předcházet. Pozn. 2: "Try a little tenderness" nemá konkurenci. Ostatně všechny písničky jsou oproštěny od sladkobolné pózy šedesátých let a pořádně osoleny. (01.07.2019)

Jeden z těch lepších hudebních filmů, byť určitě ne nejlepší. Navíc ono se to má u mě se soulem tak, že bych si moc přál, aby se mi líbil (tak jako třeba jazz), ale prostě... nějak jsem do něj pořád nedorostl (a se zahanbeným výrazem diletanta se jdu vrátit k tomu špinavému rocku a ještě špinavějšímu punku :-). Ale atmosféra tehdejšího Dublinu musí okouzlit každého, přestože na ní vlastně nic moc krásného nebylo. Jenže filmy, kde se to hemží životními lůzry, pro které je hudba vším, mě nepřestanou bavit asi nikdy. O to spíš, když tu jednu z rolí hraje tehdy dvacetiletý Glen Hansard. Kromě skvělých hudebních čísel zaujal ještě zajímavý finiš a parádní přízvuk irské angličtiny. (18.09.2014)