Accattone

Perfektně zachycená atmosféra, která zároveň lemuje Accattoneho zbídačený charakter. Pseudo-pompéznost podtrhují nádherné úryvky Johanna Sebastiana Bacha a odrbané chatrče mezi panelovými domy nabourávají tehdejší politickou korektnost. Samotná smyčka závěru nakonec poukazuje, že ani samotné hladovění nedokáže přetavit chuligánský charakter na civilizovaný způsob života. (17.11.2008)

Překvapivě vyzrálý, mladickou touhou po buřičství poháněný debut Piera Paola Pasoliniho, jednoho z největších filmařů, básníků, filosofů a teoretiků 2. poloviny 20. století. Accattone je příběhem pasáka, jenž se nedokáže vymanit z komfortu své úpadkovité profese, jež mu přináší snadný zisk. Pasolini (s asistencí začínajícího Bernarda Bertolucciho) je jako režisér velmi střídmý, nesklouzává k lacinosti ani samoúčelné snaze provokovat. Naopak si udržuje vyrovnanost. Tak nebo tak, Accattone vzbuzuje otázku nad údělem člověka a jeho roli v dekadentním žití. Záměrné potlačení emocí ze strany hlavního hrdiny ve spojení s Bachovou hudbou výsledku dodává šmrnc a podtrhuje Pasoliniho stanovisko. PRO ZAJÍMAVOST: Vidím zásadní podobnost mezi Accattonem a Scorseseho epochálním Casinem z roku 1995. Vyjímaje Bachovu hudbu, oba snímky spojuje i charakter hlavní postavy (Vittorio Accattone x Sam Ace Rothstein). (02.11.2023)

Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. (20.06.2013)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)

Accattone, aneb jak se v raných 60. letech v Itálii rodily šlapky :-), aneb jak udělat z nesympatického (Accattone) sympatické (Accattone). Velmi zajímavý a v pozdních minutách i poutavý příběh s dobrými postavami a povedeným vyprávěním. Ze začátku mě to, pravda, moc nebralo, ale od druhé půle, když Accattone začal procházet katarzí a na scénu přišla Stella (tehdá měly ženské postavičky, nebyly to ty vychrtlé věšáky na prádlo jako dneska), byl jsem polapen. (14.04.2012)