Dekameron

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

Pasoliniho interpretácia Boccaciovho Dekameronu je humorom blízka knižnej predlohe. Prostredie, hrdinovia a celkové vyznenie sú však na hony vzdialené aristokratickým vrstvám. Jednoduchí ľudia, zlodeji, tuláci, škaredých tvárí a pokazených chrupov sú v popredí jednotlivých epizód, tu len rozkošne humorných, tu odkrývajúcich temnejšie stránky ľudského chovania. Výsmech pokryteckých chovaní, úsmevnosť prekladaná vážnejšími poviedkami a kašľanie na cenzúru pri zobrazení nahoty, v príbehoch o rôznych podobách vášne, patria k najväčším kladom tohto skvelého filmu. (25.01.2005)

v další (respektive v první) povídkové adaptaci s Pasolini vzal na paškál Boccacciův Dekameron a i když mě druhá polovina celkem bavila, tak to ve výsledku je o třídu slabší než Kytice z tisíce a jedné noci. Jelikož sem Dekameron nečetl, tak nedokážu posoudit jak moc z něj Pasolini čerpal, ale prakticky u všech povídek mi chyběla nějaká výraznější pointa (nebo pointa vůbec) a většinou se to tak nějak tlouklo odnikud nikam...40% (04.03.2024)

Doslova nacpáno zemitým a často až vulgárním humorem, který ale rozhodně není záchodový. Pasolini to prostě uměl a i když (ne)herci samozřejmě často nedokáží opravdu přesvědčivě hrát (a mám na mysli spíš to, jak mluví, než cokoliv jiného), je to opravdu dobrý film. To, že jde o neherce taky má jednu neskonalou výhodu. Vypadají lidsky. Tedy takhle, vypadají jako lidé, které denně potkáváme. Jako lidé, kterými třeba jsme. Není zde vyjímkou, že se tu zeširoka rozevře něčí šavlozubý úsměv nebo uhrovatá, svrasklá a strupatá tvář. Nejvíc mě ale zaujala část o malíři Giottovi. Ta nebyla humorná ani nijak přisprostlá, ale absolutně ukázala, co to je inspirace a proč umělci dělají umění. Nadpřirozeno mi tu ale jemně vadilo. Jakoby nebylo dostatečně srostlý s příběhem, trošku prostě nepasovalo do rámce. Ale jinak, zatraceně kvalitní čtyři hvězdy (a pět ne jen proto, že to prostě není film na všední popracovní odpoledne). Ale jinak, víte, jak přidělat kobyle ocas? (15.08.2006)

"Proč tvořit obrazy, když je krásné o nich jen snít?" Dekameron je velmi vtipná a malinko zemitá záležitost. V každém případě jsem se příjemně bavil. Navíc se na to pěkně koukalo a poslouchalo. Bodejť by ne, když za kamerou stál Tonino dellli Colli, dvorní kameraman Sergia Leoneho, a hudbu složil Ennio Morricone. Nejlepší povídka? Jednoznačně ta o malíři, který pronese onen zmiňovaný výrok. (30.01.2010)