VOD (1)
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (96)
Resnais se filmově vypořádal se závažnými problémy lidstva, jako válka, vzpomínky, zapomnění nebo překážky lásky tak, jak by to stěží dokázal někdo jiný. Na začátku filmu se objeví několik záběrů zachycujících příšerné následky atomového útoku na Hirošimu. To, co některé z nich vyvolávají mohu srovnat jen z hrůzou záběrů z koncentračních táborů. Oproti zrůdnosti války působí osobní problémy francouzsko-japonské milenecké dvojice jako prkotiny. Resnais je ale umí podat takovým způsobem, že na ně dlouho nezapomenete. Nicméně přiznávám, že jsem s vnímáním tohoto díla měla dost problémy. Míchá se tu minulost, přítomnost, fantazie. Dívat se na tento film znamená obrovskou psychickou námahu. ()
"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% ()
Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...) ()
Keby sa celý tento film niesol v duchu prvej tretiny, asi by mi nestačila škála piatich hviezdičiek. Aj tak to však bol krásny poetický film so zaujímavou hudbou, v ktorom sa striedajú zábery zdevastovanej Hirošimy po výbuchu, s intímnymi zábermi zo stretnutia dvoch emocionálne zranených ľudí. Francúzskej herečky Elle a japonského architekta Luia. Film pokračuje ich vzájomným dialógom. Obaja však majú svojich partnerov a uvedomujú si beznádejnosť svojho krátkeho vzťahu. Zaujímavé je aj ich vnímanie konca vojny. Kým Elle si pamätá krásny slnečný deň a radosť ľudí, Lui si pamätá tragédiu Hirošimy a smrť svojich blízkych. Koniec mohol prísť trochu skôr. ()
Asi najzaujímavejšie podaná bezvýchodiskovosť situácie s množstvom metafor, ktoré síce nie sú tak ťažké na pochopenie, avšak dokážu koexistovať, dokonca sa dopĺňať vrámci celého filmu. V druhej polovici však filmu dochádza dych a tak do cieľa dobehne s trocha vyplazeným jazykom. Aj tak však predčil moje divácke očakávania, dá sa povedať že im takmer sústavne unikal. Určite si Resnaisovu tvorbu preštudujem hlbšie. ()
Reklama