Je t'aime, je t'aime
Režie:
Alain ResnaisScénář:
Alain ResnaisKamera:
Jean BoffetyHudba:
Krzysztof PendereckiHrají:
Claude Rich, Olga Georges-Picot, Irène Tunc, Bernard Fresson, Jean Martin, Alain Robbe-Grillet, Jean-Louis Richard, Marie-Blanche Vergnes, Yvette Etiévant (více)Obsahy(1)
Po neúspěšném pokusu o sebevraždu je ústřední postava tohoto filmu vtažena do experimentu s cestováním v čase, doteď prováděného jen na myších. Dochází však ke komplikacím a Claude tráví ve své minulosti více času, než vědci plánovali... Snímek se pyšní rozmanitou narativní strukturou a zachycením syrové reality na podloží fikce. San Sebastián 1968: cena za nejlepší herecký výkon Claude Richovi. (zdenik)
(více)Videa (1)
Recenze (14)
Skutečně to připomíná Věčný svit neposkvrněné mysli (a celkem rád bych věděl, jestli tenhle film viděl Kaufman s Gondrym). Jenže tohle duo to obohatilo o spoustu dobrých nápadů, příjemný humor, taky to mají správně sestříhané a díky tomu všemu to vynikne. U Je t'aime, je t'aime se mi strašně líbí ten nápad. Především je to psychologické drama, ve kterém se hlavní hrdina ohlíží se za svým dosavadním životem ve směsi všemožných vzpomínek + do toho je přimíchaný sci-fi prvek (MOŽNÝ SPOILER který tam teoreticky možná ani nebyl KONEC MOŽNÉHO SPOILERU). Bohužel drtivá většina filmu (kromě začátku) je složená jen z toho sledu vzpomínek a jelikož to není obohaceno o nic navíc, působí to mdle. A bohužel tak působí celý film. Je to strašná škoda, protože ten koncept se mi sám o sobě dost líbil. Pár zajímavých scén v tom ale je (třeba když se sny a realita propojují) a jsem rád, že jsem to mohl vidět, i když znova už si to asi nepustím. EDIT: Po čas zvyšuji na slabé čtyři, vidím to na vyšší hodnocení než kdysi. Akorát bych si ho rád někdy upevnil, tak snad se k tomu dokopu... Slabé 4* ()
Citlivě snímaný experiment, který ovšem plně nevytěžil možnosti, jež mu zvolené téma nabízelo. Vlastně jen zdokumentoval jednu fazetu, kubisticky rozfázoval a scelil jedno možné hnutí uskutečnitelné při cestě časem. Na druhou stranu dokonale vystihl, že pohyb nazpět nemusí být jen sladkým snem (nebo dobrodružstvím), ale i noční můrou, horečnatým blouzněním. ()
...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. ()
Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl. ()
Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. ()
Reklama