Persona

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] (10.05.2023)

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)

Mám chuť položit si hlavu na špalek a dokončit to! Ingmar Bergman není Freud, ale já to po něm ani nechci. Jeho existenciální otázky mě nemíjejí. Zarývají se do mě. Vede s divákem rozhovory a chce se dostat k jádru pudla. Tančí s Vámi tango smrti, snad i podvědomě vycítíte, že klopýtnete a vymácháte se ve změti lidský bídy, smutku, sraček. Se stopáží se i zrychluje tep, nejhorší je, že si připadáte jako pod drobnohledem. Bergman je mrtvý, sure, ale co když tady zanechal Personu, abychom prožili jeho tvůrčí krizi s ním? Abychom zaťali zuby a žili ve filozofický sféře? Ta sféra je dost hustá, ale.....ehm, pardon, nechal jsem se unést. Za brejle, za Bibi, za své vytrhané vlasy- 3 hvězdy. Ale jednu posílám do nebe Bergmanovi, protože byl, společně s jedním ruským filmovým básníkem, jediným pořádným chlapem v téhle branži! (27.10.2009)

Náročná intelektuální podívaná, žel ne tak úplně můj cup of tea. Podobně jako třeba u Sedmé pečeti se nebráním interpretacím, které tyto slavné Bergmanovy snímky vynášejí do nebes, ale osobně se k nim stavím poněkud rozpačitě. Čili, ačkoli mě tento film dvakrát neoslovil a surrealistická sekvence v úvodu téměř obtěžovala, soukromá divácká intuice mi brání hodnotit méně než 4*. Ale upřímně, tak nudný film aby pohledal... (26.06.2012)