Štěstí

Klišé o jednotě obsahu a formy v celé své kráse, která dokazuje, že to vlastně vůbec klišé není. Tedy, když má někdo takový filmařský cit jako Varda. Syžet sám o sobě není nijak oslňující, dokud nejsme oslněni barevností filmových obrazů a jsou to právě barvy, které celý film vybarvují. Nejsou totiž zdaleka jen estetickou ozdobou, ony hrají roli i (a snad i hlavně!) v rovině významu. Hra mezi několika hlavními barvami (žlutá, zelená, modrá, červená) tvoří osu filmu v mnoha rovinách. Nejdříve symbolika, kterou každá z barev získává ze vztahu k prostředí a předmětů, na nichž se vyskytuje (1. př. červená = při rozhovoru s milenkou v kavárně je na pozadí červený nápis "pokušení", ale při přechodech je na červené fasádě nápis "důvěra", na dalším záběru na bílé zdi "jistota" - následuje střih na manželku v červenobílých šatech; 2. př. modrá = modré šaty milenky, modrá převažující ve městě, kam hrdina odjíždí od manželky). Barvy hrají navíc význam ve spojení s postavami, jež se stávají jejich nositeli. Převažující modrá milenky, přecházející v průběhu filmu stále více na milence. Modrá (symbol města), vpadávající čím dál více do zelené (symbol přírody a též místa rodinného štěstí takřka bukolických výjevů). Žlutá (zde barva "štěstí", i tradičně barva zrady) = srovnej závěrečnou scénu s milenkou ve žlutém svetru oproti první scéně filmu s manželkou ve žlutých šatech (tedy převažující žluté s prvky zelené a červené, v otázce barev zde musíme být přesní!). (27.06.2014)

Nedokážu jednoznačně identifikovat, jestli Le Bonheur namířila Varda jako cílenou, ostře satirickou kritiku nebo to bylo jen její stylisticky dokonalé, bláhové idealizování. Každopádně na feministku docela odvaz, prezentovat ženské jako snadno nahraditelné součástky do auta, které chlap podle potřeby vymění a šťastně frčí dál. (15.10.2011)

Vardova nabizi velmi sofistikovany pohled na "stesti". A jestli rada divaku neni schopna jeji stanovisko v nadhernych, vycizelovanych, syte barevnych obrazech vycist, tak to patrne neni jeji chyba. Jeji pohled je navic ostre feministicky. A tim je to tak provokativni. Zadna legitimizace nevery tady ale nehrozi, nebo vam snad zaver prijde optimisticky? Skvely a vyhraneny film. (28.04.2013)

Agnés Vardová mě zcela okouzlila se svojí Cleo. Její křehká poetika mě přivedla až ke Štěstí, které by mělo býti jakousi esejí k lidskému štěstí, které, jak všichni víme, je jenom muška zlatá. Jenže tahleta esej se podobá spíše slohovým cvičením páťáka na pomocné škole. Triviální bláboly podbarvuje vláčná kamera a hudební doprovod W. A. Mozarta, který se snaží film povýšit na vyšší stupínek. Ale i to se dá bez následků přežít. To, čím mě film iritoval až do morku kostí, je však postoj snímku k ženám a mužům. Hlavní hrdina je alfa samec jak poleno a klátí manželku i milenku zároveň, přičemž se schovává za vzletné věty o lásce. Zatímco milenka mu to žere i s navijákem a přijímá svou roli týmové dvojky, tak manželka už nemá takové pochopení. Přesto je našemu hrdinovi neustále dáváno za pravdu, jako by se nechumelilo. Celou dobu jsem se chytal stébla naděje, kdy Agnes Vardová na mě mrkne a já si konečně uvědomím, jak velkou z toho má legraci. Ani na chvíli jsem však nezachytil jakékoliv tóny ironie či sarkasmu. Nic. Pusto prázdno. Tak jako celý film. Sledováno ve velkých duševních bolestech. (02.03.2010)

"JE HLOUPÉ VZDÁT SE ŽIVOTA, LÁSKY." Jakoby oživlé album barevných fotografií, mapující život mladé rodiny. Zdá se to jako idyla, děti, práce, odpočinek, příroda, nicméně do toho zasáhne nevěra, a co je pro jednoho přirozené, druhý nemusí rozdýchat. Režisérka se rozhodla o čisté zobrazení, na jednu stranu se vyhýbá explicitnímu soudu, ale šlo vycítit, že vlastně také úplně ne a závěrem klade neznělou otázku, zda je normální své štěstí stavět na základech tragédie. Je? 80% (27.04.2024)