Štěstí

Klišé o jednotě obsahu a formy v celé své kráse, která dokazuje, že to vlastně vůbec klišé není. Tedy, když má někdo takový filmařský cit jako Varda. Syžet sám o sobě není nijak oslňující, dokud nejsme oslněni barevností filmových obrazů a jsou to právě barvy, které celý film vybarvují. Nejsou totiž zdaleka jen estetickou ozdobou, ony hrají roli i (a snad i hlavně!) v rovině významu. Hra mezi několika hlavními barvami (žlutá, zelená, modrá, červená) tvoří osu filmu v mnoha rovinách. Nejdříve symbolika, kterou každá z barev získává ze vztahu k prostředí a předmětů, na nichž se vyskytuje (1. př. červená = při rozhovoru s milenkou v kavárně je na pozadí červený nápis "pokušení", ale při přechodech je na červené fasádě nápis "důvěra", na dalším záběru na bílé zdi "jistota" - následuje střih na manželku v červenobílých šatech; 2. př. modrá = modré šaty milenky, modrá převažující ve městě, kam hrdina odjíždí od manželky). Barvy hrají navíc význam ve spojení s postavami, jež se stávají jejich nositeli. Převažující modrá milenky, přecházející v průběhu filmu stále více na milence. Modrá (symbol města), vpadávající čím dál více do zelené (symbol přírody a též místa rodinného štěstí takřka bukolických výjevů). Žlutá (zde barva "štěstí", i tradičně barva zrady) = srovnej závěrečnou scénu s milenkou ve žlutém svetru oproti první scéně filmu s manželkou ve žlutých šatech (tedy převažující žluté s prvky zelené a červené, v otázce barev zde musíme být přesní!). (27.06.2014)

Sluníčko, neděle, Mozart - symboly štěstí (pro mě též, ovšem bez neděle a Mozarta prosím). Nezdařená ménage à trois, i když na to šel docela fikaně: "Potkal jsem tě dřív, nemohu za to, žes byla druhá". Tak by to ovšem mohlo jít do nekonečna s třetí, čtvrtou atd. Asi by nebylo úplně správné říct, že film má ženský rukopis, správnější by asi bylo: rukopis Agnès Vardové. (21.08.2015)

Poválečná vizuální kultura v západních zemích (zejména dobové reklamy v televizi a časopisech) vytvářela iluzi, že žena považuje domov a domácí práce za absolutní vyjádření své osobnosti. Štěstí obrazy propagující tuto dělbu moci podvrací, když poukazuje na vyprázdněnost repetitivně opakovaných domácích činností a na proměnu ženy ve snadno nahraditelné zboží a některá vizuální klišé při reprezentaci žen a rodinného štěstí zvýrazňuje na hranu parodie. Zatímco populární média ženy přesvědčovala, že štěstí spočívá v lásce, manželství, mateřství a starosti o domácnost, Vardová varuje před možnými tragickými důsledky takto zjednodušeného uvažování, obírajícího ženu o individualitu a vlastní hodnotu, neodvozenou od jejího vztahu ke druhým. Štěstí nepředstavuje automatický vedlejší produkt přijetí určitého modelu soužití a rozhodně si jej nelze koupit, případně jej multiplikovat navýšením zdrojů našeho potěšení (třeba žen). Toto stanovisko, poměrně kritické k logice konzumní společnosti, Vardová sděluje tak subtilně (a zejména užitými stylistickými postupy, nikoliv v dialozích), že ironičnost filmu mnohým unikla a vnímali jej naopak jako útok na ženskou emancipaci. Z předchozí i následující tvorby režisérky i z jejích mnohých výroků je ale zřejmé, že obhájkyní tradičního (buržoazního) modelu rodinného štěstí a podřízené ženské role skutečně nikdy nebyla. 80% (12.06.2019)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)

Agnés Vardaová opäť nesklamala. Film je postavený na dileme, no nie prvoplánovo. Na jednej strane je hipisácky šťastné rozdávanie lásky - áno aj tej fyzickej - oficiálnemu partnerovi a zároveň ďalšej osobe, to jest všetkým, ktoré sa zmestia do jedného takto doširoka otvoreného, láskyplného srdca. Nikdo neostane zanedbávaný! Freud by mal radosť: stavidlá potlačovaných pudov sa otvoria a ľudia sa zbavia mnohých chorôb. No a na druhej strane stojí človek, ktorý rokmi tradície prijal oficiálne monogamné manželstvo ako kultúrnu i morálnu normu a záväzok. A hop, čo teraz? Čo je správne: naplniť si svoje nepotlačované túžby, aby sa ego oslobodilo, prijalo i odovzdalo lásku prirodzene alebo verná láska za hrob? Je správne v partnerstve vždy odhodiť barličku inštitucionálnych morálnych noriem a správať sa prirodzene? Film nesúdi, biologicky presne nastaví náhradu za odpadlíkov od rodiny. Toľko zaujímavých otázok a premýšľania po tom ako som dopzeral film, nemám často. Naviac celý dej je servírovaný v teplých, impresionistických farbách slnkom prežiarených dní. S najvyšším hodnotením neváham. (01.07.2013)