Scény z manželského života

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)

Nic pro mě. Nikoli proto, že s podobným hlubokým a složitým vztahem mezi dvěma lidmi nemám zatím zkušenosti, ale zdejším postavám jsem jednoduše nevěřil a nechápal je - divadelní charaktery mi ostatně nepřipadají stvořené k tomu, aby s nimi člověk soucítil, ale spíše aby obdivoval duševní hloubku jejich dialogů, monologů a symbolického utrpení. Ale ani toho Bergman tentokrát nedosáhl, z jeho komorního vyprávění jsem cítil odcizenost, každá scéna je neúměrně protahovaná navzdory minimálnímu rozsahu jejího sdělení a nedostal jsem jediný pádný důvod, proč se o osud těch bláhových jedinců hlouběji zajímat a ztotožnit se s nimi. Herci možná perfektní, dialogy sofistikované a výpovědní hodnota nestárnoucí, ale když mě tak moc nebaví to celé sledovat, k čemu to vlastně je....? (25.02.2016)

Komornost dovedená na samou hranici nesnesitelnosti. Portrét dvou blízkých, a přece neskutečně vzdálených duší provedený v absolutní hloubce a bergmanovské zevrubnosti. Navzdory tomu, že celý film vpodstatě stojí s duem Ullmann a Josephson se nenajde v masivní stopáži slabé místo. Bergman více či méně zúčastněně sleduje, naslouchá, odlupuje vrstvy až k samému jádru, které není složité, ale spíše děsivě prosté ve své bezvýchodnosti. Jeden z nejpůsobivějších portrétů lásky jako emoce na hranici usedlého štěstí a věčného úniku, poddání se a vzpoury, oddanosti a nenávisti. (28.05.2008)

Životné etudy a ľudské osudy, ako vystrihnuté z filmov Woodyho Allena a Bélu Tarra. Od plného hodnotenia mňa osobne odradila extrémne dlhá stopáž, ktorá už hlavne v druhej polovici dáva značne zabrať. Bergmana nejako extra nemusím, ale tematika každodenného života so všetkými tými trampotami, naviac s chytľavou ústrednou dvojicou, to by som si nerád nechal ujsť. (13.08.2008)

Jak jen vyjádřit kulantně, že tohle mi taky radost do života nepřineslo? Tyhle intimní nekonečné dialogy plné zrcadlení vztahů postav a tvůrců bez jediné noty instrumentální hudby jsou náročné, ale neslouží ničemu jinému, než úlevě. A ta sice v poslední scéně přichází, ale opět je na místě otázka: na úkor čeho? Ty nekonečné variace na Bergmanovi oblíbené herce, ty nekonečné variace na jeho oblíbená témata... (10.03.2017)