Scény z manželského života

Je to fascinující, jak lze vnímat tento film. Něco úplně jiného jsem vnímala jako svobodná žena, žijící krátce v manželství a něco zcela jiného vidím teď. Film odhaluje jedno velice choulostivé téma a sice že člověk není čistě monogamní tvor, že potřebuje k životu více než jeden uzavřený vztah. Navzdory všem konvencím, předsudkům a učení katolické církve. Ukazuje, co všechno je pod povrchem navenek šťastného manželství. Je tu fáze běžného manželského života se svou jistoou a každodenností, potom první fáze rozchodu - přiznání nevěry, doba vyřizování, majetkového vypořádání, kdy jsou ještě příliš zjitřené city a vyzrálá fáze, kdy má každý z nich nového partnera, jsou schopni být zase spolu, těží ze vzájemných zkušeností a je jim spolu dobře. Věc, která se nikde nevyučuje - vztaahy, schopnost je nnavázat a udržet. Učímese jen ze svého okolí a ze svých vlastních chyb. scénář: Ingmar Bergman , kamera: Sven Nykvist, v obsazení chybí Peter (Jan Malmsjö), Lena Bergman, Ingmar Bergman ... (15.08.2014)

Jsem si plně vědom, že vzhledem k mému věku mi tento film není ani vzdáleně určen ( i když jsem ho spatřil rád). Přesto bych neřekl, že je to ten hlavní důvod, proč je nakonec mé hodnocení takové. Dialogy, děj, herecké výkony, proti nim nemám výhradu. O technických záležitostech nemůže být ani řeč, absence hudby (bohužel u Bergmana tradiční) sice vyvolává kýženou realističnost a opravdovost, ale u mě způsobuje zdlouhavost. V oficiálním textu distributora se píše, že Bergman vyjádřil vztah bez symbolů a metafor. S upřímným potěšením ( nebo hrůzou?) zjišťuji, že to je to, čeho si na režisérovi cením nejvíc a co mě na jeho filmech baví. (06.02.2007)

Magnetické pouto dvou jedinců s obrácenými póli. Zhruba tak by se dal charakterizovat tento Bergmanův snímek o dvou lidech, které k sobě cosi neustále přitahuje, ale vzápětí dokáží jeden od druhého prchnout na několik měsíců. Velice civilní snímek skoro v divadelním podání těží zejména z obratně psaného scénáře a bezchybným hereckým duem Ulmannová, Josephson. Intimní pohled pod pokličku manželství a složitou strukturu vztahů mezi mužem a ženou. (02.03.2006)

Naprosto zničující film - jak svou stopáží, tak velmi statickým dialogovým stylem, i co se týče emocí a gradace. Raději jsem si ho rozdělil do dvou polovin, protože tohle prostě naráz pobrat nejde. Přitom první polovina, nenápadnější, kdy se ještě mnoho věcí drží pod povrchem mě svým potlačovaným napětím, které v jejím závěru propukne naplno zcela omráčila. Druhá půlka již nesází na soudržnost, vyvíjí se zde jednotlivé scény oscilující mezi cyklicky se vracející něhou a odmítnutí, které vede až k čiré agresi, při které se chce člověku jen odvracet oči. Ještě, že je tu závěr na opuštěné chatě, za chladné noci po zlé noční můře, kdy city, kterým se postavy vyhýbají, zamlouvají je, aby skryly jejich trýznivou absenci, alespoň trochu vyplynuly na povrch a oba životy se nejevily jako zcela ztracené a promarněné. Dle mého nádherná tečka za skoro tříhodinovým peklem a důkaz, že se Bergman na čas dostává z životní krize a opět je schopen hledět na svět s jiskérkou naděje. (29.04.2010)

DVDčko sedělo uvelebené mezi Fellinim, Szabóem, Kurosawou a devíti dalšími bratříčky z Bergmanovy dílny a vyčítavě se na mě dívalo. Vyčítavě, protože na ně už rok sedal prach a já se na ně nechtěl podívat. A věděl jsem proč. Už po prvních deseti minutách mi bylo jasné, že je něco špatně. Přiznám se, vydržel jsem to ještě dalších devadesát minut a pak byl vděčný za to, že můj přehrávač je vybaven dvaatřicetinásobným posuvem. Ne, tenhle film není pro mně. Nemá vůbec nic z toho, co mám na Bergmanových filmech rád. K jeho pochopení je asi potřeba přežít dvacetileté manželství, jinak vážně nevím. Tohle se mě nedotýká. Jedna hvězdička za to, že je to Bergman, a druhá... sakra, zrovna nic mě nenapadá - aha, za to, že jsem si ten den uvařil moc dobré rizoto. Hm, asi si popáté pustím Sedmou pečeť... (20.09.2007)