Labyrint vášní

Už jsem tady komentoval kolem 10 Almodovarových filmů. Už mi pomalu docházejí slova, protože jeho filmy, přestože každý jiný, jsou si strašně podobné. Na začátku si představíme hlavní i vedlejší postavy, jejichž osudy spolu zdánlivě nesouvisejí. Děj je různý, ale Pablo nám jej většinou spestřuje sexuálními a atavistickými deviacemi, úchylnostmi, nezvyklostmi i zvyklostmi, které bývají více či méně samoúčelné ale skoro vždy zábavné. Většinou se pomalou gradací dostaneme k vyvrcholení snímku, kde se osudy protnou, děj nás pohltí, semele a po konci filmu vyplivne jak žvýkačku, která je uspokojená a čeká na příští sežvýkání dalším Almodovarem. Tak probíhá anabáze každého jeho filmu a tento není výjimkou. Avšak jednotlivé ingredience nejsou správně naváženy. Tu jsme nuceni sledovat průměrnou kapelu a asi 10 minut jejího vystoupení, tu musíme poslouchat průměrné dialogy s uřvaným aranžmá a také znamenat přespříliš osobní teploušské příběhy. Takže suma sumárum: Almodovarův svět zde opět žije, ale ten, kdo tohoto režiséra již trochu zná a nevolil cestu seznamování se s jeho dílem od nejstarších po nejlepší, teda nejmladší, trochu trpí, protože je namlsán díly obroušenými a jemnějšími. Dnes trojka. (10.01.2010)

Moje teprve druhé setkání s Pedro Almodóvarem dopadlo ještě hůř, než to první. Jestliže jsem včera psal u Zákonu touhy, že ten film na mě z větší části působí jako příběh plný milostných zvratů z telenovely, doplněný o umělecký vizuál a pár nevšedních nápadů, tak raději ještě díky za takovou konstelaci a formu... protože tak ten film pravidelně alespoň cosi zajímavého nabízel. Zatímco tady mi to uprostřed Labyrintu vášní připadalo jako banální nuda občas rozvířená nějakou tou provokativní scénou nebo fekálně humorným prvkem a navrch dost rutinně natočená. Z dnešního pohledu sice může být překvapivé a netradiční vidět, jak si Almodóvar své filmy pravidelně naplňoval spoustou gayů, lesbiček, transvestitů a jiné podobné havěti již v 80. letech a celkově tak dávno před tím, než z toho vzešel doslova módní trend kinematografie, ale i tak... sledovat tuhle spleť LGBT postav ve volném slepenci příhod bez pořádného příběhu mě dost brzy přestalo bavit. Pár povedenějších scén vyvažují jiné naprosto trapné (mj. natáčení jakéhosi porna s vrtačkou) a jako celek mi film skoro nic nedal. Zatím se s Almodóvarem totálně míjíme. [40%] (31.10.2022)

Tak to byl labyrint snad všech vášní dohromady. Kdo s kým, jak, proč, nic moc neřešit, protože všechno jedno jest a povoleno jest. Je libo trochu si čichnout laku na nehty? Klidně. Je libo gayům zamilovat se do lesbičky? Klidně. Je libo nymfomance............? Klidně. A Antonia jsem poznala až za značnou chvilku. Příběh moc nečekejte, ale ten labyrint rozhodně ano. Pedro je skutečně divoch, viděla jsem od něj rozhodně lepší kousky, ale tady to byla rychlá jízda, kde jsem se nestačila výrazně nudit, tudíž s přimhouřením očka je to čtveročka. (03.05.2015)

Pedro začínající je dost vzdálen Pedru současnému, v tomto případě spíš naštěstí. Režisér postupně vyzrál, i jeho styl se vybrousil, ubylo postav, netroufám si sice tvrdit, že pod tlakem komerce ubral v tématech na plynu, ale jeho dnešní snímky jsou prostě více zajímavé, méně šílené. Začínající Banderas opět jako homosexuál, a už se na něj těším v Kůži, kterou nosím. (24.08.2011)

Film má určitě svou hodnotu z hlediska dobové madridské atmosféry a působí sympaticky provokativně, přesto se stále jeví začátečnicky - kostrbatá dějová konstrukce zaplněná množstvím postav, kterým zbývá jen nevelký prostor a jejichž jednání není vnitřně movtivované začíná působit až únavně a odosobněně, což je u u Almodóvara docela překvapivé. Zběsilé tempo se jedinkrát nezastaví, klouže po povrchu a zdaleka se vyhýbá emocím a velmi stylizované postavy jsou divákovi až ukradené. A. styl je zatím hodně neučesaný, film neproporční, prostě funguje spíše vněkterých scénách, ale vubec ne jako celek. Přesto však z něj sálá energie a nadšení, takže nemůžu s hodnocením níže. (13.03.2011)