Zastavení na Missouri

Neustálé žánrové sebepopírání a místy až postmoderna rozhodly o tom, že na golf se oproti plánu nepřepínalo (sorry Míro Bosáku) a Cinemax si zachoval mojí pozornost i po druhou hodinku filmu. Historicky byly westerny oslavou chlapáckosti, fair hraní a ukazovaly na tu krásnou tvář Ameriky. U Missouri Breaks zůstává obdiv americké krajině (i když s otazníkem a poukázáním na alternativní způsob života - moderní?), ale skrze otočení tradičních osobnostních kvalit typologicky zaškatulkovaných figurek sledujeme ostrou společenskou kritiku. Americká společnost je tu prohnilá, pokrytecká, zle materialistická, v právo se nedá věřit a dráha kriminálního rebela je logickým a sympatickým fair! způsobem života. A ano, krást koně je košer, zastřelit soka taky, vysrat se na fotříka, kterej je amorální pochopitelně (a smrt mu patří), ale zkus se vyspat se šlapkou v bordelu a už se ti ani nepodívám do očí? Žárlivost? Ne e. (04.07.2011)

Vraj je to western,no pre mňa ani nie.K westernu to má ďaleko.Ale film je to dobrý,to uznávam.Hoci Marlon Brando mi v tomto filme vôbec nepasoval.To oblečenie mu ani trochu nepristalo,vyzeral nejak divne,tie jeho príhovory koňom mi pripadali zbytočne dlhé,aj to šaškovanie s tou mrkvou bolo úplne zbytočne.Ale Jack Nicholson,to je už iná vec,ten hral veľmi dobré.Občas sa sem tam vyskytne aj humorná situácia.Dej filmu sa odohráva v Montane. (19.01.2010)

Sympatický Nicholson, nevýrazný Brando a velmi slabý scénář, který se zřejmě snaží udělat si z klasických westernů trochu legraci, ale jeho zvláštní pojetí mi vůbec nesedělo. Pár skvělých scén jako vyloupení vlaku nebo závěrečná čtvrthodinka sice stály za vidění a zaujalo mě i to částečné zaměnění kladného a záporného hrdiny, ale celkový dojem je přesto dost rozpačitý a nebýt Nicholsona, asi bych to těžko dokoukával:-) A ten Brando se tam absolutně nehodil.. 60% (23.12.2012)

Existuje spousta způsobů, jak udělat z westernu antiwestern (nebo jej přinejmenším změnit v lyricky pennovský hippie-western). Zaručeně ale neprohloupí ten, kdo na to půjde tak, že prohodí kladnou postavu za zápornou a obráceně, což se přihodilo přesně zde. Kdybychom byli v nějakým obstarožním filmu s Johnem Waynem, Wayne by tu hrál nejspíš Braxtona, chránícího svůj majetek před padouchy, nebo přímo Claytona, a padouši by akorát žrali hlínu (jinak řečeno padali jako švestky). Padouši sice žerou hlínu i tady, ale jsou nám nějak bližší, protože western od anti-westernu se neliší ani tak dějem a osnovou vyprávění, jako spíš tím, s kým sympatizujeme. V tomhle filmu je to ovšem trochu komplikovanější, protože i když je nám možná zloděj koní Nicholson a jeho partička grázlíku milejší, Brandovo enormní charisma všechny postavy z filmu fakticky vymazalo. Jím ztvárněný Clayton je doslova vtělený ďábel aneb the bigger the ass the bigger the asshole. Má v sobě dost z Jokera (převlékání, mazanost, výřečnost) i Holdena z Cormacova Krvavého poledníku (mistr mnoha řemesel, který nehraje podle žádných předem daných pravidel) a určitě aspiruje na jednu z nejpodivuhodnějších a nejzlověstnějších postav, která se kdy divokým západem promenádovala. Brando si dělal, co chtěl, během natáčení údajně chytal sarančata a pojídal žáby. Zjevně s ním nebylo k obstátí, ale výměnou za to předvedl výkon, jaký nemá moc obdoby. Sotva mohl Nicholson někomu takovému stačit, herecky i napsanou rolí, vždyť na začátku filmu sám pronese, že není žádný Jesse James. Při tom zpočátku se tenhle western i rozvržení všech postav jeví celkem schematicky, o to překvapivěji se ale pak vyvíjí. Souvisí to s tím, že události a postavy, které se ve filmu objeví nejdříve, mají tendenci dominovat nad těmi, které vnímáme následně. Této chybě se říká efekt primárnosti. Jde o to, že naše mysl obvykle připisuje dřívějším informacím větší význam než těm, jichž se jí dostane později; pozdější informace zpracovává s ohledem na informace dřívější. Při pořadí „mrakodrap, katedrála, chrám, modlitba“ očekáváme na základě prvního slova kategorii „budova“. Proto usoudíme, že poslední slovo (modlitba) k této skupině nepatří. Je-li ale pořadí „katedrála, chrám, modlitba, mrakodrap“, vyvolává v nás očekávání kategorie religiozity, a tak ze skupiny vyloučíme slovo „mrakodrap“. Fakt, že pořadí informací v příběhu určuje další průběh jejich zpracování, se nesmírně chytrým a klamavým způsobem zužitkovává i zde v postavě Nicholsona, kde po „zloděj koní, vůdce bandy a pistolník„ nenásleduje „ničema a lhář“, ale „zamilovaný mládenec, pěstitel zeleniny a dobračisko“. A stejně tak u Marlona Branda není po „strážce pořádku a spravedlnosti“ další v pořadí „ochránce a kavalír“, jak bychom očekávali, nýbrž „lump a vrah, který recituje zamilované básně svému koni a k zabíjení používá nesmírně podlých způsobů jako hvězdic v podobě krucifixu nebo Molotovův koktejl.“ (03.08.2011)

Nevypočitatelný Brando, který měl každý natáčecí den potřebu hrát jinou postavu (a který na projekt zřejmě kývnul jenom kvůli penězům a své slabosti pro indiánskou tématiku) je jako těžký kámen na hrobě Pennovy slibně se rozjíždějící kariéry. Film trpí stejnou nesoustředěností jako jeho hlavní hvězda. Nedokáže navodit nějakou konzistentní atmosféru nebo alespoň vytvořit nosnější dramatickou situaci. Nikdy se na druhou stranu nevylije z žánrového koryta dost, aby se změnil v bizarní acid westernový trip, prostě se jen tak vleče a sem tam zaujme Brandovou nepatřičnou neseriózností nebo hezky komponovaným záběrem. Na skutečnou revitalizaci žánru na jeho rodné půdě si westernoví fanoušci museli počkat ještě 16 let, do uvedení Nesmiřitelných. 65% (17.10.2011)