Dopisy mrtvého

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Jeden z najlepších postapo filmov, aký bol kedy natočený. Nie je to síce typicky Hollywoodsky technicky bombastické, ale svoj účinok to aj tak malo - čistá depresia. Formálna stránka je aj napriek nízkemu rozpočtu perfektne premyslená, mám tým na mysli hlavne zaujímavé tónovanie farieb, kde každé prostredie alebo udalosť má svoj vlastný farebný tón. K tomu ešte treba prirátať fantastickú pochmúrnu hudbu, bezútešné kulisy podzemného bunkra, v ktorom sa miesi rozkvet kultúry so všadeprítomným zánikom a niekoľko smutných myšlienok. K totálne bezútešnej a depresívnej atmosfére viac nebolo treba. Rozhodne si Tarkovskij vybral dobrého spolupracovníka. (04.11.2016)

Listy mŕtveho zvyknú páchnuť hnilobou, hlavne v krajine, kde ľudský život neznamená skoro nič. Našťastie film sa snaží evokovať, ako by sa ani v krajine režimu nastoleného syfilitikom ani neodohrával, no ponúka celkom slušné post-apo, ktoré miestami ani nepripomína, že by bol situáciou po jadrovej vojne - normálne všetko rozbité ako v Sovietskom zväze. Takže ľudí pomaly umierajúcich v drsných podmienkach, to by tam šlo natočiť aj bez predchádzajúcich atómových reakcií, ale ako depresívna vízia možnej budúcnosti pre celú planétu je to kúsok hodný pozornosti. (09.09.2023)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)

Svět sežehl požár jaderné války. Lidstvo bylo sraženo na úroveň, z níž se už možná nikdy nezvedne, ale stále přežívají ti, co si to odmítají přiznat. Jiní se ztratili ve vzpomínkách na lepší časy a dodávají si odvahu patetickými proslovy o humanismu. Další plánují odvrhnout hodnoty které katastrofálně selhaly, a plánují novou společnost. Nemilosrdnou, morálně pustou, ale silnou. Konstantin Lopušanskij natočil neradostnou vizi budoucnosti, jenž není lehká na sledování. Nejen kvůli depresivní atmosféře, ale i pro svébytné zpracování. Dokonce i polodukumentární Threads jsou v určitém ohledu mnohem filmovější. O její působivosti a myšlenkové hloubce ovšem nemůže být pochyb. (22.11.2021)