Jako v zrcadle

Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. (24.12.2010)

Nebudu tenhle film s ničím srovnávat, ono to v podstatě ani nejde. V každém filmu se najde nějaký prvek, který nám cosi připomene. Je to jako s lidmi, také je možné, že v každém najdeme něco, co nám připomene někoho jiného nebo dokonce nás samotného. Tohle je originál a těžký originál. Sama si ho dávám stranou, protože ho chci vidět ještě jednou, abych mohla poodhalit další vrstvy, které jsou tam zcela jistě skryty. Sama ho považuji za silné, psychologické drama. Osamělý ostrov, kde se sejdou čtyři lidé, kde je každý sám sobě opuštěným ostrovem. Středobodem tohoto dramatu je psychicky nemocná Karin, ale nenechte se mýlit. Od ní mnohdy vychází myšlenky, které by nás samotné asi nenapadly, ale mají také svojí hloubku. " Výzva od kajda.l 2019" (07.01.2019)

Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží. (26.12.2013)

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)

Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. (30.09.2017)