Hnus

Vynikajícím způsobem zfilmovaná beznaděj. Polanski by zřejmě chytlavě natočil i každodenní rutinu navěšovače na drůbežích jatkách. Uklidňující podívaná na rozkládající se mysl jedné nádherné ženštiny, která mi dokonale padla do nálady. Tísnivá atmosféra by se dala krájet a Catherine Deneuve pak přímo přeříznout. Vzhledem k jejímu duševnímu stavu by však bylo nutné místo divokého milování zvolit poměrně nudnou variantu bezpečného znásilnění. Deviantní čtyřka. Viděno během Challenge tour 2015: 30 dnů se světovou kinematografií (24.04.2015)

Mně se ten film prostě nelíbil. V porovnání s Rosemary má dětátko to podle mého prohrává na všech frontách. Líbí se mi snaha o minimalistický horor s psychologickým přesahem, ale Deneuve není Farrow a atmosféra i příběh je v Hnusu taky slabší než v Rosemary. Škoda, že Polanski vygradovaný závěr děsivě prostříhal, myslím, že trochu delší záběry by v celkem povedeném závěru nebyly na škodu. (29.11.2012)

Unikum Hnusu spočívá v tom, že neexperimentuje s formou, nýbrž se sdělením, protože Polanski si je snad více než kdokoliv jiný vědom toho, že význam uměleckého díla hodnotíme podle toho, jak pomohlo progresivnímu společenskému vývoji. Styčný bod mezi experimentem v přírodních vědách a mezi experimentem v umění je nepochybně v jeho velikém společenském dosahu a ve vysoké odpovědnosti, s níž tvůrce k dílu přistupuje. Nikoliv ve formálních kvalitách, jak se domnívali někteří experimentátoři minulosti, kteří sice pronášeli odvážná a sebevědomá slova v teorii, ale v praxi se touha po tvůrčím činu rozmělňovala na drobné grešličky a heslem experimentu se často kryla tvůrčí neschopnost. Nejednou se experimentem omlouval nedonošený tvar a místo odvážných uměleckých činů se objevovala předčasně narozená nedochůdčata režisérských mláďat nebo šarlatánů, prohlašovaná s podivuhodnou odvahou za podniky „avantgardního“ umění. Nastal typický případ inflace, kdy mince ztrácí hodnotu a kdy ze situace těží paraziti a spekulanti. Kdejaký mladíček kladl si ambice objevovat nový svět a domníval se, že bojuje proti šosáctví, ve skutečnosti však právě šosáctví sloužil - protože nejlepší obranou zpátečníků bylo vylámat experimentálnímu umění zuby tím, že se stlačoval umělecký experiment na oblast pouze formální. Tak přestával být umělecký experiment nebezpečným a měnil se v pravý opak; šosácky chápaný „experiment“ nepomáhal kupředu progresivním silám, ale stlačoval umění na záležitost formální, a tím je odváděl od skutečnosti. Proto zvolil Polanski závažné téma, jež odvádí diváka od stylu k samotnému sdělení; odpovídají tomu i naturalistické scény (vraždy), jež na rozdíl od hitchcockovského konstruktivistického střihu pracují výhradně se záběrem. A stejně jako si Godard v 60. letech opakovaně dovoloval jistý impertinentní žertík a do sexuální ikony Belmonda nechával prostupovat intelektuála v krizi, i krásku Catherine Deneuve zastihl film v prekérní situaci, jež možná neodpovídá pravděpodobnosti, ale podtrhává nosnou, do postavy Catherine vepsanou látku. (31.03.2009)

Už než film začal mi syn nasadil do hlavy podobnost s Černou labutí. A od té doby mám před očima prasklinu ve tváři Natalie Portman na plakátě k tomuto filmu. A kdybych Hnus viděla před ní, hned by se mi vybavil. Jeho temná hororová atmosféra, sexuální obscese, divoké, hnusné představy. Tady však kromě šílenství není nic jiného, čeho by se divák zachytil. Jemná krása hrdinky v podání Catherine Deneuve, která vyvolává zájem mužů o její osobu, příkře kontrastuje s její hrůzou z tělesného styku, podpořenou bezohlednou živočišností její sestry. (Možná by se Carol zhodla nějaká Mila Kunis, která by ji přesvědčila, že dotyky mohou být i příjemné). Osamělost, šílenství, příšerná hudba a to, že divák moc sympatií k hlavní hrdince nepobere, u mě z tohoto filmu dělá velice jednorázovou záležitost. (19.08.2011)

Místy neskutečně dusné, tíživé a sugestivní. Trik přenést do zpočátku racionálně fungujícího světa výlevy choré mysli hlavní hrdinky funguje výborně a vytváří podobnou ničivou nejistotu jako Kubrickovo Osvícení. Nicméně občasné skluzy k samoúčelnosti a dojem přehnanosti trochu umenšují dopad komorního horroru. Za vynikající bych označil souhru vizuálu se zvukovou stopou a především herecký výkon Catherine Deneuve, jejíž skelný výraz je snad tím nejděsivnější, co Hnus nabízí. Každopádně se ze strany Polanského jedná o velmi zdařilý pokus propojit psychologický film s horrorovým úděsem. (08.09.2008)