VOD (4)
Obsahy(1)
Co dělá člověka… člověkem? Pixar Animation Studios uvádí celovečerní film Duše, ve kterém se představí středoškolský učitel hudební výchovy Joe Gardner (v původním znění Jamie Foxx), který dostane životní šanci hrát v proslulém jazzovém klubu. Jeden chybný krok ho však přenese z ulic New Yorku do Neznáma před, což je fantastické místo, kde čerstvě narozené duše získávají před vstupem na Zemi vlastnosti, návyky i zlozvyky. Joe však na svém životě lpí a tak spojí síly s duší číslo 22 (v původním znění Tina Fey), která však vůbec nechápe, čím je zrovna lidský život tak výjimečný. A jak se Joe zoufale snaží duši číslo 22 vysvětlit, co je na životě tak skvělé, sám získává odpovědi na otázky, které si sám nesčetněkrát kladl. (Falcon)
(více)Videa (6)
Recenze (422)
Pixarovka, ktorú skôr docenia dospelí, než deti. Soul je vizuálne príťažlivý, farebný a divákovi predostiera skutočne originálny svet pred narodením. Sedel mi prakticky v každej rovine až na humor, ktorým ma azda v žiadnej scéne neoslovil. Námetom by sa dal Soul určite prirovnať k Inside Out či Coco. Pri nich som však oveľa výraznejšie prežíval všetky emócie a predovšetkým dojímavý záver. ()
Pro mě je tento animák velkým zklamáním. A jenom žasnu, jak je možné, že to zde má tak vysoké hodnocení 😮 a ještě to navíc získalo Oscara, kterého si mimochodem zasloužilo Frčíme. Ale zpět k tomuto snímku, děj, který se odehrává na Zemi, tak je celkem dobrý, ale jakmile se to překlene do toho místa, kde jsou duše, tak to je katastrofa. Koukal jsem na to s dcerou a jí to bylo také hodně nepříjemné to prostředí až se bála. Tady to tvůrci celé pokazili. 2* dávám jen za ten příběh odehrávající se na Zemi. ()
Na nepřímé pokračování špičkového animáku V hlavě jsem se dost těšil. Před pěti lety se totiž týmu kolem Petea Doctera podařilo nejen představit standardně chytlavý a dojemný příběh, ale i překvapivě názorně a rozumně představit řadu principů, na kterých náš mozek funguje. Od ponoru ještě o kousek hlouběji tedy nebylo třeba očekávat nic menšího než animák roku. Jenže vysoká očekávání se nenaplnila. Nechám stranou úvahy nad podivně seriózním konceptem, jenž pro málokteré prepubertální dítě bude dostatečně atraktivní; z pohledu dospělého diváka jsem totiž dostal příjemně vážný kus, který však na položení hutných otázek reaguje pouze velmi vlažnými a nepřekvapivými odpověďmi. Jako by Docter a spol. vlastně neměli co říct, ale přesto se chtěli pustit do už jednou úspěšně proplavaných vod. Pixar samozřejmě stále dokáže mnoho nabídnout – povedený dabing (Richard Ayoade!), skvělou hudbu mísící oduševnělé plochy Trenta Reznora a Atticuse Rosse s chytlavými jazzovými mezihrami, a nakonec i epicky působící, přestože trochu jednotvárně promodralý vizuál. Napětí se daří budovat, přestože málokterý zvrat překvapí a výsledné poselství sice pohladí, ale rozhodně vás nedostane do emocionální či myšlenkové bouře. Dospělejší tvář Pixaru neurazí, ale i v souvislosti s velkými očekáváními u mě převládá lehké zklamání. ()
V průběhu sledování mě napadlo, že ty spirituálněji laděné pixarovky typu V hlavě tolik nemusím a třeba konkrétně tu jsem od návštěvy v kině už neměl touhu vidět. A ačkoliv mě Duše vyloženě neohromila, má v sobě tu duši (🙂), jakou třeba mnohé animáky čistě pro děti postrádají a konec mě vyloženě semlel. Něco mi řiká, že s dalším zhlédnutím už půjdu na plný počet a jen doufám, že Pixaru vzhledem k letošním ne úplně přesvědčivým finančním výsledkům právě Soul (jsem zvědav, jaké Disney+ vykáže výsledky) a Frčíme nebude nakázáno více sequelů a budou moct nadále vznikat originály...80% ()
Tři hvězdy určitě ne proto, že by to byl průměrný film. Ale proto, že jde ode zdi ke zdi, od odvážně - či nerozvážně - zpřítomněných hraničních prožitků úzkosti z promrhaného života až po ta nejprovařenější nefunkční klišé, kterými se pak to rozkuchané lidské nitro snaží kvůli happy endu a následnému klidnému spaní zalepit, jako by chtěli otevřené, rozoperované břicho uprostřed roztěkané práce zase radši zavřít a udržet pohromadě pomocí flastrů s potiskem Kačera Donalda. *** Způsobuje to hodně mixed feelings, s naprosto neuspokojivým závěrem. Rozjitří se tam hodně nejcitlivějších věcí, v podstatě člověka a jeho individuální odpovědnost za smysluplné naplňování životního času nejdřív dost odvážně rozpitvají, na to, že to má být rodinný film, je to místy drsné až moc, a přináší to rozhodně podnětné a v mainstreamové produkci málo zpracovávané momenty, třeba jak se nepříjemně poctivě vrtají v tom, co je smysl života a co jsou nezdravé fixace na vlastní potřebu vyniknout, upínání se k něčemu. Dvě třetiny filmu mi bylo za postavy existenciálně úzko, a už vůbec jsem nemohla rozdýchat ty bezduché věčné úředníky, co se starají o dost debilní byrokratickou provozní mašinerii v přípravce duší na svět i k cestě na Druhý břeh (doteď vlastně nevím, jestli to bylo míněno jako drsná kritika, nebo to byla spíš neintencionální reflexe), a nezapomenutelně na dřeň a na solar mířil ten mrazivý vtip o rybách (jak se ta mladá chce dostat do oceánu a pořád o tom horuje a ta stará jí říká, že už v něm ale je, a mladá na to odpovídá, but this is just water, I speak 'bout the ocean! a pak už je jen významné ticho...). *** Z téhle reflektované zkušenosti jednoho musí do morku mrazit! Akorát že se pak autoři to rozkuchané citlivé nitro a rozjitřený stav duše ve finále snaží zalepit takovými klišé a absurdně banálními náplastmi, že to člověka v takovém stavu vyděsí jen ještě víc. Hodně mi třeba překáželo výtvarné pojetí těch jiných sfér, určitě si je šlo představit méně přízemně. A silně je tu všudypřítomně cítit vyčpělý americký patos a důraz na osobní štěstí a selfmademanství, což už je dneska dávno prohlédnuté jako falešný sobecký sen a náhražka pospolitého života, který je nám v tlaku na konzumerismus a izolacionismus a kariérismus odpírán - a ten závěrečný "povznášející" pohled na přeelektrifikovaný New York vyzařující do světa emise západní nenažranosti a sobectví na úkor zbytku světa už je dlouho chápaný nikoli jako něco, nač má být lidstvo hrdé a čím se má opájet, ale naopak jako výraz globálního průšvihu, západní nesolidarity a nespravedlivého dělení se o pozemské statky a výsledky práce a jako výraz bezohledné destrukce, závodu ke dnu. - Myslela bych, že tohle už je obraz, za jaký se propagátoři vystavují obecnému shamingu a kritice, stejně jako kdyby oslavovali otroctví nebo segregaci. *** Ale nakonec na mě asi právě tohle silně zapůsobilo tou nedotažeností, nedokonalostí, slabostí v závěru, tak naprosto lidsky bezradnou, když jde o ty větší, jednotlivce přesahující otázky a jejich řešení. Takže mě to (padající vrtulky javorů nechme stranou) nakonec asi nejvíc dojalo právě v těch slabinách, finální ztracenosti, pokud jde o nalezení řešení, nezáměrně, ztraceně, a o to bezelstněji. *~~~ () (méně) (více)
Galerie (19)
Photo © Walt Disney Pictures
Zajímavosti (35)
- Jonathan Batiste napsal jazzové skladby pro newyorkské scény, zatímco Trent Reznor a Atticus Ross složili hudbu k sekvencím, které se odehrávají v „The Great Before“. Někdy tvůrci spolupracovali, aby tyto dva světy hudebně propojily. (Schyzartis)
- Ve filmu, přesně v čase 29:14, jsou na zdi jména mentorů a jedním je Jiří Svoboda. Druhým pak Marie Černá. (betinka18)
- Meno postavy „22“ je odkazom na paradox Hlava 22. V takom prípade jediný spôsob, ako zistiť, že život stojí za to žiť, je žiť ho. (Weezy22)
Reklama