Hraje skupina Spinal Tap

Něco jako Zoolander v (death) metalovém hippie hávu. Totální ujetost, která se tváří smrtelně vážně (Volume! Mimové! Kompromis! Kokony! Nájezd hlavního DVD menu! Závěrečné titulky!). Navíc jde zřejmě o jedinou filmovou mystifikaci, která to dotáhla až ve skutečnost. Takže - Spinal Tap´s not dead! (20.02.2009)

The Edge, kytarista U2, řekl o filmu Spinal Tap: "Na tenhle film jsem se jako mladý koukal.. Ale nesmál jsem se. Brečel jsem. Byl tak blízko pravdě.. Hudba v té době hledala sama sebe.." Tím, že Edge řekl, že se hudba hledala, ve skutečnosti diplomaticky řekl, že to byla doba kdy se hrály neskutečné sračky.. A má pravdu. Přelom 70. a 80.let, zasvěcený hair metalu, pop metalu, arena rocku apod., kde se hudební "hvězdy" oblékaly jako prostitutky s roztrhanými punčochami a namaskované silnu vrstvou make-upu, skutečně nepatří mezi zlatou éru Rocku. Co se týče filmu samotného, tak já jsem nebrečel, ale ani jsem se moc nezasmál. Místa, která vyloženě rozesmějí by se totiž dala spočítat na prstech jedné ruky a filmaři mohli v tomto ohledu daleko víc přitlačit na pilu. Film však rozhodně nenudí. Místo velkých výbuchů smíchu jsem se však spíše jen jemně usmíval nad touto dobře natočenou parodií tehdejší směšné hudební scény.. (09.05.2010)

Je dost zajímavé, že když se Petr Zelenka tímhle filmem inspiroval, tak v případě Mňágy ho dokonce dokázal překonat a v případě Roku ďábla ho zase dokázal viditelně vykrádat. Originál bych tedy řadil někam doprostřed, ale určitě mě to víc bavilo než naopak a to i přes to, že ze songů, které zde zazní, mě nějak zaujaly snad jen dva. Nebylo to teda úplně dokonalé a nemá to vychytané všechny mouchy, ale dobře jsem se bavil i tak, rychle mi to utíkalo, dobrých nápadů tu bylo dost a obecně mi je žánr mockumentary sympatický, když je dobře podán a to tady určitě je. Je to taková docela chytrá parodie, jaké už vlastně nevznikají, jen mi tedy je stále sympatičtější Zelenkova Mňága, kde byl tenhle styl využit na reálně existující kapele. Slabé 4* (07.05.2023)

V roce vzniku tohodle praštěného dokumentu jsem přišel na svět, premiéra mi tak tehdy unikla jen o fous. V rádiích tenkrát točili pecku Lick My Love Pump pořád dokola, máma s tátou na ni pařili jak ztrhaní. Lidi venku chodili v zařezaných elasťácích a na okurky se stála fronta delší než na banány. Po letech jsem se konečně k tomuhle zaprášenému klenotu vysokého umění dostal i já a musím uznat, že v osmdesátkách se točili mnohem lepší hovadiny než dneska. Břitké a v některých momentech až imbecilní humory pronášené s vážnou tváří zde fungují na jedničku, třešinkou trhající bránici jsou pak samozřejmě vražedné texty písní. Rob Reiner je magor v tom nejlepší slova smyslu. Můj oblíbený Happy End se tímto dočkal důstojného nástupce (nebo je to obráceně?). Spinal Tap forever! Jo a dávejte si bacha na cizí zvratky… (27.08.2013)

Proč jsem se na to vůbec dívala? Protože v Brothers&Sisters si dělali srandu z lidí, co to neviděli:D No ne že bych úplně litovala, místy to byla sranda, ale abych se přiznala moc mě to nebavilo. To že je to parodie mě začalo trkat v 5. minutě a nechápala jsem, tak jsem si šla přečíst popisek na csfd. Beru to, je to zajímavé, neobvyklé, praštěné, ale pro mě už asi mimo mísu. Co se mi líbilo nejvíc, bylo asi, jak popisovali, co se stalo bubeníkům "Explodoval na pódiu, jen tak." a taky scénka s chlebem a salámem. (04.05.2012)