Variola vera

Zhruba v době, kdy u nás Harapesovi operovali dceru ve dni pro jeho lásku, pojali balkánští filmaři nemocniční drama zcela jinak. Místo dlouhých uslzených pohledů skze okno zalité deštěm nechali bělěhradskou nemocnici zamořit virem pravých neštovic a její obyvatele chcípat jak na běžícím pásu. Nebáli se při tom oscilovat mezi pravým eurohorrorem (první pacient a sklepní scéna jak z raného Matteie) a drsně reálným thrillerem, kterému by mohly filmy jako Smrtící epidemie sakra závidět. Mimochodem i po stránce masek, těla v poslední fázi onemocnění jsou prostě nádherná (další plus proti Harapesovi). (04.07.2012)

,,…TEN MUŽ JE VE VELICE VÁŽNÉM STAVU. POŘÁD NĚCO MUMLÁ, ZTRÁCÍ VĚDOMÍ. A NA OBLIČEJI MÁ DIVNÉ PUCHÝŘKY“… /// Tak vono už tenkrát nebylo radno si pouštět muslimy do země… Hororem je spíš ta socialistická nemocnice. Pacoš s chorobou, která nebudí důvěru, do ní skvěle zapadá. Taková socialistická Smrtící epidemie. Drama, ve kterým se snaží dát nějakej řád nejen vývoji Varioly (very), ale hlavně izolovanejm lidem, snaží se vybudovat napětí z charakterů… - rozhodně zajímavost. Z toho filmovýho historickýho hlediska. Prostě…, vono to ve srovnání s těma NOVODOBEJMA izolacema jinak nepůsobí. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Pupen tady, pupen tam, pupen kam se podívám… (a nejsem zahradník). 2.) Myslel jsem, že za komára točili hrůzy jen Poláci. 3.) Thx za titule ,,TomStrom“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (26.04.2014)

Nějak mám poslední dva dny "štěstí" na depkoidní filmy... No nic. Nákaza pravými neštovicemi hrozí epidemií, a tak vláda uzavře nemocnici, kde k nákaze došlo. Takhle to zní jako jeden z amerických blockbusterů na podobná témata, jenže tohle je natočeno z pohledu obyčejných lidí v té nemocnici, z nichž každý je nějaký, nikdo vyloženě kladný, nebo záporný, s výjimkou primáře, který jen ukáže svou pravou tvář a svou zbabělost. V nemocnici se postupně rozvíjí také ponorková nemoc, vláda chce věc co nejvíce utajit, protože by to přece uškodilo komunistickému režimu i turistickému ruchu. Přesto dojde v průběhu děje i na modlitbu. Celý tento příběh je ještě rámován tajuplnou píšťalou, která dodává celé věci až mystický nádech a má své slovo i v závěrečné části. A oproti tomu je tu chlápek s kapavkou, která se nakonec ukáže jako vlastně docela pohoda nemoc. Snímek je však navzdory oné mystice i drobným odlehčením natočen vysoce realisticky a červenou knihovnu á la Hollywood fakt nečekejte. (30.12.2023)

(KB - J) Nejznámějším jugoslávským hororovým tvůrcem je bezpochyby Djorde Kadijevic, protože má nejvíc zářezů (ŠTIĆENIK, LEPTIRICA, DEVICANSKA SVIRKA, SVATÉ MĚSTO) a navíc je mu připisováno žánrové národní prvenství (LEPTIRICA bývá uváděna jako první jugohoror). Za nejkvalitnějšího bych ale považoval Gorana Markoviće, který je vnímán spíše v kontextu tzv. Pražské filmové školy a u jeho dvou stěžejních hororových příspěvků – VARIOLA VERA a TO UŽ JSEM VIDĚL: DEJA VU – se vedou polemiky, jestli je za horor vůbec považovat. Ačkoliv by se nejspíš všichni shodli na tom, že hudební motiv píšťaly z prvního jmenovaného, který indikuje smrt, je velmi hrůzu-nahánějící._____ DEJA VU je hodnoceno spíše jako psychologické drama s brakovými prvky, které se za to ale stydí, a tak jsou ironizovány; VARIOLU VERU diváci chápou jako thriller z nemocničního prostředí či dokonce jako katastrofický film. Společné znaky s katastrofickým filmem zde nepochybně jsou, od základních vzorců (omezení prostředí a nebezpečí smrti) až k významům (zkažené postavy vystaveny těžké situaci, na základě které se mají změnit). Katastrofický film ale počítá s katastrofou přírodního rázu, která je nevyzpytatelná a může být interpretována jako trest či zkouška, a s několika hlavními postavami, které překonávají komplikace na cestě k záchraně. Nic takového v „Neštovicích“ není, protože postavy na řešení spíše čekají, než aby aktivně jednaly, a u neštovic „stačí“ zjistit počátečního nakaženého pacienta, nejde o žádnou vodu, sopku či tornádo jdoucí po celé partě či skupinkách hrdinů._____ V případě Markoviće je příhodnější psát o hororu, konkrétně o jednom z mnoha subžánrů – tzv. „survivalu“, kde jsou postavy odříznuty od okolního světa a jejich život je v ohrožení kvůli záhadné nákaze, jejíž počátek většinou vidíme v úvodních minutách. Příkladem survival hororů z americké provenience může být Romerova NOC OŽIVLÝCH MRTVOL či remake jejího volného pokračování ÚSVIT MRTVÝCH, kdy oba zmíněné kousky ještě spadají do zombie subžánru. Zmíněné tituly mají s tím Markovićovým společné to, že i u něj nákaza slouží jako kritika společnosti (komunistické, u Romera pak jde o republikánský fašismus a komoditní kapitalismus). I soustředění se na detailní vyobrazení rozkladu lidského těla, kdy k autenticitě dopomáhají velmi realistické masky, nasvědčuje tomu, že o žádný katastrofický film nejde (a nejenom proto, že k žádné katastrofě nedošlo). (08.12.2012)

Ze začátku to působí jako sitcom z ryze socialistické nemocnice na kraji karantény, ale od chvíle, kdy se tam kapavka stane jen obyčejným bebím, nastupuje drama postavené na tom, jak krizová situace dokonale obnažuje lidské charaktery. Nějaký hororový přesah je leda skrze hudbu, především, když vstupuje do hry píšťala, nicméně nekomfortně působících scén se tam najde hromada.. Smůla pro Jugoslávce, že v tu dobu neměli za premiéra našeho Andyho. Byli by best in černé neštovice.. (03.04.2023)