Velká iluze

Ak ste dôstojník, v zajateckom tábore to máte ľahké. Ináč povedané, ak sa prispôsobíte, ocitnete sa maximálne tak v ,,zlatej klietke,, a dočkáte konca ( vojny ). To by ste však nemohli mať hrdosť hlavných hrdinov a ich nezdolné odhodlanie opäť sa ocitnúť na slobode. Herecky a režijne výborne zvládnuté dielo, ktoré svoj vrchol prinesie v poslednej štvrtine filmu, kedy sa z antivojnového snímku stáva romantický. Čo vôbec nieje na škodu. Je to práve v skvelom zavŕšení, akýmsi emotívnym polo happy endom, kde sa nestrácajú nádeje a veľké ilúzie. (13.11.2014)

„.. golfová hřiště jsou na golf, tenisová hřiště na tenis.Vězeňský tábor je proto, aby se utíkalo“. Kromě kopání tunelu se v zajateckém táboře ještě dobře jí a pije, hraje divadlo, zpívá Marseallaise a především filozofuje. Na svoji dobu určitě víc než pozoruhodný film, o obyčejné slušnosti a porozumění mezi lidmi různých národů a společenského postavení. „..hranice vidět nejsou, to je umělý vynález.“ (31.07.2005)

Musím říct, že na tehdejší dobu je tenhle film až neuvěřitelnej. U nás běžely nejslavnější léta Vlasty Buriana a ve Francii si natočili odbojářský válečný film, který odkazoval na první světovou válku a přitom vůbec netušil, že za dva roky se dostane do popředí druhá, neméně hrozná, světová válka. Velká iluze nejenom, že neuvěřitelně předběhla dobu, ale ještě ji Francouzi natočili až neuvěřitelně. Sice se nedočkáte války jako takové, protože masové válečné scény si do filmu připravil až Stanley Kubrick ve Stezkách slávy, ale zase se dočkáte pocitů a dojmů lidí, kteří se války účastnili. Plný počet nedávám jenom proto, že těch 114 minut se místy dost nesnesitelně táhlo. Nicméně nic to nebylo oproti tomu, jaký má tento film vypovídající hodnotu. Málo co takhle předběhne dobu. Klobouk dolů samotným tvůrcům, ale i hercům, že do toho v takové neklidné době šli. Jinak se to říct prostě nedá. (24.08.2014)

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)

Teória vraví, že Renoirova Veľká ilúzia patrí v istom zmysle medzi revolučné diela na rozmedzí 30. a 40. rokov minulého storočia, ktoré zanechali konceptu naivného zábavného filmu pre masy a spravili pár dôsledných krokov dopredu. A i keď sa Jean Renoir dôsledne vymedzoval voči hnutiam svojich súčasníkov a akýmkoľvek pokusom o zaškatuľkovanie (čím si získal povesť neochvejného solitéra, ako je často označovaný), je toto dielo jednoznačným zástupcom moderny (ako velí teória, treba dodať, že v protiklade k predchodcom poetického realizmu). Ako napovedá už názov, máme tú česť so sieťou farbistých ilúzií a myšlienok - viera v blížiaci sa koniec vojny, zdanlivá rovnosť spoločenských tried a mierne zaobchádzanie s vojnovými zajatcami. A tiež kolektívny hrdina, dominujúci takmer celej polovici filmu až do doby, keď Gabin vyrukuje s radostnou správou a končí na samotke, čím sa táto ilúzia rozplýva a dej sa začína centralizovať na jeho postavu. Celý príbeh je vlastne sledom menších ilúzií, ktoré dohromady vytvárajú tú veľkú. Renoir priamočiaro bombarduje diváka povážlivými dobovými ideami a sype soľ do otvorených rán na tvári povojnovej Európy. Veľká ilúzia má však aj iný kinematografický význam, a to v súvislosti s hĺbkou a plánovitým rozdelením scény. Je totiž v tomto zmysle priamym predchodcom Wellesovho Občana Kanea a zároveň paradoxne rúca jeho "veľkú ilúziu". Pri sledovaní hlbokých záberov, v ktorých sa na popredí a pozadí odohrávajú simultánne rôzne deje, resp. sa nám dostáva iných významov v rámci jednej scény (spokojne večerajúci francúzsky dôstojníci, na ktorých zo steny prísne hľadí zo svojho portrétu von Rauffenstein) si môžeme všimnúť, že je často určitá časť záberu neostrá. Divákovi pozornému a znalému teraz dôjde, že u Občana Kanea nijaká neostrosť v zábere nefiguruje. Je to preto, že, narozdiel od Renoira, používa Orson Welles malý trik - natočí jednotlivé časti samostatne a následne ich spojí dohromady tak, aby pôsobili dojmom jednej plynulej sekvencie. Tým pádom sú mnohé jeho najhlbšie zábery falošné, čo si všimol a kritizoval najmä David Bordwell vo svojej kritickej eseji venovanej filmu. Renoir to robí prirodzene a bez využitia podobných drobných fínt, vďaka čomu síce jeho film nie je natoľko dokonalý a vypilovaný do absolútneho diamantu, ale je vernejší realite. Navyše práca s kamerou je rovnako na vysokej úrovni a miestami si potrpí na efektné zábery, ako je dôsledné postupné odhalenie von Rauffensteina po príjazde zajatcov do pevnosti. Skrátka a jednoducho, Veľká ilúzia má v histórii svetovej kinematografie nespochybniteľný význam a je právom honorovaná. Navyše je dynamická, v kritických situáciách si dokáže zachovať jemný nadhľad a nenudí. 85% (09.07.2014)