Velká iluze

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

„.. golfová hřiště jsou na golf, tenisová hřiště na tenis.Vězeňský tábor je proto, aby se utíkalo“. Kromě kopání tunelu se v zajateckém táboře ještě dobře jí a pije, hraje divadlo, zpívá Marseallaise a především filozofuje. Na svoji dobu určitě víc než pozoruhodný film, o obyčejné slušnosti a porozumění mezi lidmi různých národů a společenského postavení. „..hranice vidět nejsou, to je umělý vynález.“ (31.07.2005)

Ve své době - tedy nějakých dvacet let po Velké Válce a v pozdní předvečer té ještě větší - musela Velká Iluze působit jako neuvěřitelné zjevení. Dnes, kdy si připomínáme sto let od doby, kdy dějiny Evropy vzaly zřejmě nezastavitelný švunk k tomu nejhoršímu, můžeme asi jen obdivovat práci restaurátorů a trvalé kvality Renoirovy práce (se štětcem;)). Jean Gabin na vrcholu mužné síly, gentlemanské jednání se zajatými důstojníky, vlastenectví, ale především nezdolný duch člověka napříč národy i společenským původem a postavením. Bohužel, jak nám historie ukázala, byla to skutečně jen Velká Iluze, kterou bylo pozdě přenášet z plátna do ulic. Po řemeslné stránce je to vynikající záležitost. Příběh je dnes možné považovat za nepříliš originální, pokud si nepovšimnete data vzniku tohoto snímku - potom totiž musíte optiku poněkud obrátit. Přes nesporné kvality zachycení leckdy až fantaskního světa zajatých filozofů v uniformách je ale směrem k závěru patrný sklon k větší a větší polopatičnosti, která vrcholí monologem vůči krávě. Ano, krávě. Z protiválečné kinematografie rozhodně jeden z těch zajímavějších kusů, ale na skutečný Olymp z mého - prostého diváckého - pohledu nedosahuje. Přesto dávám 80%, protože tohle se opravdu hned tak nevidí. Jean Gabin byl nehorázný sekáč už za mlada, o tom žádná, ale dialogy mezi kapitány Boeldieuem a von Rauffensteinem jsou výkladní skříní té doby. Sice jsem se nemohl zbavit myšlenek na Maxe ze Sunset Boulevardu, ale to je z hlediska hodnocení nepodstatné;) (29.06.2014)

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)

Ďalšia klasika a opätovné odobratie hviezdičky. Neprekážala mi iba uťahanosť filmu, deklaratívnosť, tézovitosť a moralistický tón dialógov, ale dokonca aj herecké výkony. Marcel Dalio v druhej polovici filmu pôsobil trápne až smiešne a ani Gabin nejako zvlášť neoslnil. Jediný, kto ma ani pri opakovanom zhliadnutí nesklamal, bol Erich von Stroheim. Len ľutujem, že príležitosti stretnúť sa s ním na obrazovke sú také zriedkavé. A už ani nedúfam, že ešte niekedy uvidím jeho geniálny výkon v Tanci smrti. (10.06.2010)