Pařížské blues

Osamělost a samota chutná těm nestálým free jazzovým povahám hořkosladce, nechtějí být sami, ale opojení jim v životě přináší proměnlivost a prchavost, podmíněná samotou, živelnost, která dává vznikat překvapivě krásným spojením, a stejně nevyhnutelně je nechává zanikat. *** Tímhle vnitřním rozporem - nostalgickou touhou po tom, aby už navždy vydržela krása, jejíž cena a magie je v její prchavosti - v hudbě vzniká jazz, nezkrotitelný, organický proud, a teprve ten je všechny opravdu spojuje. A právě tak jako v hudbě si hledají a poskytují příležitosti k sólům a přiznávkám v osobních životech, a opojné sny o věčné lásce či přátelství si malují s hořkosladkým vědomím, že nakonec stejně nedopustí, aby se naplňovaly. Tak si dvojice pařížských jazzmanů dovolí celým srdcem se zamilovat do dvojice amerických turistek právě proto, že obě z Paříže za čtrnáct dní zase odjedou. Protože přes všechny sliby a plány, jejichž krása je upřímně rozechvívá, oba uvnitř sebe vědí, že za nimi do Ameriky žít jejich spořádanou budoucnost nikdy nepřijedou, ani jeden, ať už se na konci filmu říká cokoli. Ale z žánrových obrázků (jazzových standardů) tak během těch čtrnácti dní vznikají jedinečně krásné momenty, v jejichž sladkosti se zračí zároveň hořkost i úleva z vědomí, že se té krásy nelze přidržet. Free jazz live style, životní nostalgie, blues. *** A tak se každý z těch ztracenců chová pošetile a dětinsky, balamutí se a šálí, hrají si na to, že je možné se snadným zázrakem – věčnou hudební slávou, dokonalou láskou, dokonalým přátelstvím – napořád vymanit samotě, syrovosti, a nějak sladce, bezstarostně spolubýt... jako když do černé noci teče jiskřivý jazz, a všichni si vyťukávají stejný rytmus, srdeční tep, než po doznění tónů každý v tichu zůstane sám se svým zamotaným osudem, než se dokonalé vyhlídky rozplynou v chladu pustých uliček kalných časných rán, než s tajnou úlevou zamávají vlaku. který odváží pryč sladké sny. *** Černá a bílá pleť, hrdost, nostalgie, tesknota, dosažitelné i neuskutečnitelné tužby, chvilková sblížení, okamžiky štěstí z omamných představ a letmých potěšení, bolest i radost z vystřízlivění, a jazz jako nenasytná plynoucí řeka, v nímž se to všechno barevně leskne a vábivě odráží a v jejímž proudu se topí únava z věčné nestálosti a bolest z nepřekročitelné samoty uplývá do zapomnění v rozechvělosti s dalších barevných a třpytivých vznikání. *** Filmu vznikl dokonalý kontrapunkt v Tavernierově o 15 let pozdějším snímku ‘Round Midnight (http://www.csfd.cz/film/8854-kolem-pulnoci/) – ve všech rovinách a ohledech – rozklenutí nostalgie a předem odsouzených snů mezi New Yorkem a Paříží, věčná nestálost i soucitná soudržnost rozprášených členů jazzové rodiny. Teprve společně tvoří oba filmy dokonalý skladebný zážitek. *** (19.11.2012)

Oscar 1 nominace: Hudba - M (30.03.2004)

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)

skvelé ústredne duo - Paul Newman a Sidney Poitier k tomu ich dobre dopĺňajú herečky( Joanne Woodward, Diahann Carroll) a ostatné osadenstvo, dobrá súhra a atmosféra Paríža /70%/ (16.12.2012)

Do Paříže přijíždí americký jazzband pod vedením skvělého pozounisty a nadějného komponisty Rama Bowena (Paul Newman), jehož členem je mimojiné i černý saxofonista Eddie Cook (Sidney Poitier). Oba hlavní představitelé zanedlouho narazí na pár mladých Američanek Connie Lampson (Diahann Carroll) a Lillian Corning (Joanne Woodward), z nichž si každý vybere tu svou. Brzy mezi oběma novými páry začne docházet k neshodám, které se týkají především návratu do USA, po kterém touží Connie i Lillian. Avšak Ram s Eddiem jsou proti, Ram vidí slibně se rozvíjejí pařížské angažmá a Eddie se zase jako černoch cítí v Paříži mnohem více svobodnější než doma. Jedná se o nejlepší jazzový film, který jsem kdy viděl. Muzikantským vrcholem je jednoznačně dlouhá jam-session, které se jako hlavní postava zúčastní dokonce Wild Man Moore (Louis Armstrong!!!!!!!!). Hudbu pak složil sám božský Duke Ellington! (30.01.2005)

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Ke kvalitě tohoto filmu lze přičíst i vzácnou atmosféru umělecké Paříže, kterou vystihla vynikajícím způsobem právě jazzová muzika. (21.03.2008)

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)

Heterosexuální ženy a homosexuální muži mají ztíženou pozici při hodnocení, neb díky přítomnosti mladého Newmana nemohou být objektivní. K tomu všemu nádherné jamování se Satchmem. No, neptejte se mě, o čem ten film byl. (11.12.2011)

Paul Newman, Sidney Poitier a Martin Ritt boli dôvodmi, pre ktoré som sa rozhodol pozrieť si aj film nie príliš vysoko hodnotený užívateľmi ČSFD. V hlave mi síce bliklo výstražné svetielko jazzovej hudby, ku ktorej mám vlažný, až takmer odmietavý vzťah, ale dúfal som, že to zvládnem. Netušil som však, že okrem nej ma príliš nezaujme ani príbeh a jeho filmové spracovanie. Slabé tri hviezdičky dávam iba pre vieru, že aj tento film si nájde svojich spokojných divákov. (09.04.2013)

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Adaptace románu Harolda Flendera rozšířila původní linii na půdorysu milostného vztahu řešící typické problémy amerických černochů - angažovaný politický přístup a uplatnění se ve společenském životě (černošská učitelka představovaná Diahann Carrol) a o politiku se nezajímající jazzový saxofonista žijící ve volnější Paříži (Sidney Poitier) - o vztah druhé, bělošské dvojice - jazzový trombonista (Paul Newman) by rád získal uznání i na poli skládání vážné hudby, do typicky maloměstského amerického manželství ho chce vehnat značně usedlá spíše putička než emancipovaná žena. Oba muzikanti, představující ideál mužské svobody, nevázanosti a tvůrčího úsilí, odolají a v Paříži zůstanou. Třetím muzikantem, působícím v jejich kapele, je nejvolnější Cikán (jak přezdívka, tak národnost), nerad by se nechal svázat, zároveň je závislý na drogách (přepokládám, že předobrazem tohoto originála, zvládajícího suverénně jak jazzovou, tak flamencovou kytaru, byl Django Reinhardt) - drogy ve filmu nejsou naštěstí adorovány, ale na trosce bývalé flamenkové extratřídy ukázán jejich reálný dopad. Film je prodchnut realistickým civilismem, tolik typickým pro filmy Martina Ritta, atmosféra jazzových klubů a Paříže přelomu 50. a 60. let přímo sálající na diváka i dnes. A k tomu všemu harmonicky bohatá hudba Duka Ellingtona a malá rolička Satchma s jeho obligántními grimasami a ikonickou trubkou. (12.03.2010)

Černobílý film výhradně pro milovníky jazzu, v němž se vedle sebe sešli Paul Newman, Sidney Poitier, Louis Armstrong a hudba Duka Ellingtona. Nostalgická krása Paříže, jazzová hudba a láska. To jsou hlavní témata tohoto filmu, v němž do Paříže přijíždí koncertovat nejen Louis Armstrong, ale přijíždějí sem i dvě mladé ženy, zvědavé na své americké jazzmany, kteří se do Paříže přestěhovali před sedmi lety a od té doby zde žijí. Ženy mají jen 14 dní dovolené, a tak není důvod ztrácet čas. A poté, co vzniknou dva páry, začnou ženy "zpracovávat" své nové partnery k návratu do USA. Těm se ale z bohémské Paříže, kde dokáží jazz ocenit, moc nechce. film je tak lehce plyne, sám o sobě drží volný rytmus jazzu, a i když jednotlivé příběhy jsou dohrány v posledních minutách filmu, hudební vrchol snímku začíná po hodině projekce, protože dojde na jam session s Louis Armstrongem a úžasnou muziku, pokud jí holdujete. Sem tam se ve snímku objeví jako vánek i jemný humor. Co říci k disku? Na jeho úvod se spustí uřvaný protipirát a čtyři upoutávky, dvě další jsou v hlavním menu, a to je vše. Publikováno: 19.02.2010 (19.08.2020)

Zajímavé drama z Paulem Newmanem v hlavní roli. (21.02.2010)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Příjemná věcička s kouzelnou atmosférou a krásnou hudbou, Paul Newman a Sidney Poitier jsou jako mladí, talentovaní a úspěšní hudebníci úchvatní, no a k tomu dvě Američanky v Paříži na dovolené, takže zamilovanost ihned zaťukala na dveře.. Louis Armstrong dovalil spoustu nádherné energie a mně bylo potěšením.. (24.02.2023)

Dobře zachycená atmosféra "jazzové" Paříže, ale Paul Newman mi v roli bohémského jazzového hudebníka moc neseděl. No a nakonec to nějak vyšumělo do ztracena, i když to byl celou dobu celkem dobrý film. (13.02.2008)

Skryty klenot a dalsi prakticky dokaz ze starinky su stale casto najlepsie film : raz darmo, nebolo zelene platno, digitalny bordel a ni PC triky. Nic z toho. Stara poctiva remeselna filmarska praca.Z Pala Novomuza stale odmietam byt namako, jazz mi ale imponoval. Do toho este Pariz je nadherne vyrovnane mesto : dole lezi Risa Smrti so 100 000 mi lebiek a ludskych kosti /pozostatok Velkej Francuzske Revolucie a sialeneho teroru, ktory rozputala/. A pekne je to vyrovnane na povrchu - tie ulicky a namestia maju hodne do seba. No a jazz bol samosztatnou kapitolou -tak perfektne som sa uz dlho nebavil aj za pomoci vybornych dialogov a mimoriadne podarenej rezii - tu sa Ritt ako reziser predviedol : 88 % (26.06.2018)