Čtyři pokoje

První dvě povídky nestojí vůbec za nic, na tom se asi shodneme. Ale třetí povídka (Robert Rodriguez) je okouzlující a ke čtvrté mám osobní vztah - vychází ze skvostné povídky mého oblíbeného Roalda Dahla (je ve výboru 'Líbej mě, líbej', kdybyste po ní pátrali) a jejího televizního zpracování z cyklu 'Příběhy Alfreda Hitchcocka' (tedy z té verze z padesátých let), kterou jsem bohužel neviděl. Ale tu Tarantinovu verzi mám taky rád. Ale jestli je na tomto filmu něco opravdu nepřekonatelně odporného, tak neskutečně přehrávající Tim Roth v hlavní roli poslíčka. Třikrát fuj. (20.02.2003)

Vysloveně slabá záležitost. Nenápaditý povídkový výkřik do tmy, který tehdy stejně jako dnes upoutával jen hromadou známých (nikoli zajímavých) jmen pospolu. Na úvod tu máme moment z čarodějnického sabatu, Madonna provokuje, Ione Skye ukazuje prsa a Valeria Golino je sice povědomá tvář, ale dneska už ji nikdo nezná jménem... a tahle skupinka spolu nedokáže vůbec nic. Naprosto nic. Pokračujeme storkou o tom jak se dvojice baví tím, že nechává do svých sexuálních hrátek nahlédnout pikolíka, a ano, Jennifer Beals byla a je sexy, ale nic víc. Po té se staneme svědky Rodriguezova prequelu ke Spy Kids. Ok. A závěr? Ten se nás snaží přesvědčit slovy samotného Quentina o tom, že Čtyři pokoje nejsou úplný bullshit, ale drží pohromadě. Což je ten největší omyl. (05.06.2017)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Občas o ničem, občas chybí pointa, hlášky jdou mimo mě a fajn dvě povídky mi zkrátka nestačí. Filmu jako celku chybí atmosféra a může za to jeden muž - Tim Roth. Jeho poslíček je jen hloupou karikaturou, která chce vypadat jako mix Rowana Atkinsona a jemu podobných, ale místo toho jen srší trapností. (17.07.2006)

Nebyt prvých dvoch segmentov bolo by to fajn. Tie tam ani nemuseli byt. Rodriguezovu a Tarantinovu čast by vtedy mohli roztiahnút na čas čo by zvýšil po vynechaní spomínaných prvých dvoch častí. HODNOTENIE: The Missing Ingredient: 50% The Wrong Man: 40% The Misbehavers: 80% The Man from Hollywood: 80% Celkovo: 60% (10.03.2008)