Van Gogh
Van Gogh
Obsahy(1)
Spalující vášeň v každém tahu štětce. Poslední dny jednoho z největších malířů. Van Gogh režiséra Maurice Pialata se odehrává v roce 1890 a zachycuje posledních 67 dní v životě snad nejslavnějšího malíře všech dob Vincenta van Gogha. Gogh přijíždí koncem května do Auvers-sur-Oise, aby se léčil pod dohledem doktora Gacheta. Paradoxně je to nejplodnější období v jeho životě, namaloval kolem stovky pláten a kreseb.
Horečnatá práce v úzkosti, nenaplněné lásky, neúspěch sdílený s bratrem Théem, nesnesitelné vedro a vybičovaná citlivost, i absint, to vše vedlo k van Goghově předčasné smrti. Jeho poslední slova zněla: „Smutek potrvá navždy." Byl pochován na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Theo, neschopen smířit se s bratrovou smrtí, zemřel o šest měsíců později a byl pochován vedle Vincenta.
Mnoho lidí se domnívalo, že van Goghovým posledním obrazem před sebevraždou bylo Havrani nad obilným polem (zřejmě kvůli výrazně turbulentními stylu), ve skutečnosti však van Goghovým posledním dílem byla Zahrada u Daubigny.
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (29)
Byla jsem moc zvědavá, jak se tvůrcům podaří dostat na plátno posledních 67 dnů života Vincenta van Gogha. Taky jsem se trochu bála, jestli ty skoro 3 hodiny vydržím. Film o malíři nejkrásnějších krajin pod sluncem je ale moc zajímavý. Je v něm popsán možná každý z oněch 67 dnů zvlášť. Kupodivu jsem znechucení a odcizení malíře od světa příliš nevnímala. I když tam zřetelně bylo. Vnímala jsem prostě jen ty nádherné obrazy a lehkost, s jakou vznikaly. Vnímala jsem Vincenta, jak celé dny sedával u pole se zralým obilím a to pak na jeho plátnech bylo úplně stejně živé. Přestože žil ve světě, který ho nepřijímal a nerozuměl mu, dokázal krásu toho světa namalovat zářivější než ve skutečnosti byla. Film je životopisné drama se smutným dějem a tragickým koncem, já si z něho odnáším jen hřejivý pocit a krásu, kterou Van Gogh namaloval. ()
Nepovažujem tento príspevok do životopisných filmov o van Goghovi za vydarený. Nezodpovedá mojej predstave vytvorenej prevažne z knihy a jej vynikajúceho filmového prepisu. Dúfal som, že tento film, vymedzený poslednými dvoma mesiacmi maliarovho života, môj dobrý pocit ešte znásobí. Opak je pravdou. Predstaviteľ van Gogha fyziognómiou, ani správaním nezodpovedal mojej predstave a režisér sa v nejakej nepochopiteľnej snahe sústredil iba na nepodstatné udalosti v jeho živote. Málo sa maľovalo, o to viac sa pilo a flámovalo. Bol som týmto nepomerom sklamaný obdobne ako u filmu o Johnnym Cashovi. Samozrejme, že scenárista a režisér majú svoju autorskú licenciu aj na takéto osobité videnie. Ja mám zasa licenciu ich videnie neakceptovať. ()
Velkolepé. Možná až moc. Nepochybuju, že si van Gogh zaslouží stejnou poctu jako Mozart, genialita obou je v jejich díle nabíledni. Avšak tříhodinová freska posledních sedmašedesáti dnů, v nichž nedělá nic jiného, než že maluje či se o to alespoň pokouší, debatuje s doktorem o svých potížích a malířství, potají chodí za jeho dcerou, též hojně navštěvuje ženy pochybné pověsti, a často si píše si s bratrem -chlebodárcem, je paradoxně zploštělá a nafouknutá zároveň. Málo biografie, chybí ucelenější pohled do zákulisí van Goghova "nepozdního" života, zbytečně moc kudrlinek, za vše scéna v jednom z pařížských(?) "doupat neřestí"... Pakliže je van Gogh primárně o vnitřní melancholii a duševní rozervanosti, nemám sebemenší problém, pociťuju jak byl van Gogh sžírán a ubíjen, podíl na tom nese i Jacques Dufronc, který se mistrně zhostil titulní úlohy... 65% ()
Čím více o něm máme materiálu, tím méně je Van Gogh pochopitelný a uchopitelný. Literatura, filmy, ani jeho vlastní obrazy, nám jeho samého neosvětlují, a snad i dokonce zatemňují; vždycky nám z toho vyleze nějaký Van Gogh, vždycky ale jiný. Jako bychom cibuli nelsupovali, nýbrž naslupovali. Jako bychom obraz nekomponovali, nýbrž dekomponovali ve snaze, že pod ním najdeme ještě jiný obraz, kterému budeme lépe rozumnět. Ale pod ním není nic - práce byla zbytečná. A na jaký obraz myslíme? Le Jardin de Daubigny? Nejspíš na jakýkoli. Nyní, když je Vincent Van Gogh symbolem a standardem dobrého vkusu, chtěli bychom poznat ho, spřátelit se s ním, trochu jeho nynější slávy vzít na sebe. Ale není to možné. A tak, pokud se dostaneme do Auvers sur Oise, raději navštivme Museum absinthu, tam možná přece něco vystopujeme... Pozn. 1: Jeho poslední autoportrét z roku roku 1889 zobrazuje strarce, vzezřením filmového doktora Gacheta, jehož portrét se prodal za 82,5 milionu dolarů. Je to ještě pořád Van Gogh? Nebo již nějaký demiurgh? Pozn. 2: Film byl dlouhý! Dvě a půl hodiny! Kdybychom po tuto dobu nepřetržitě sledovali nějaký Goghův obraz, možná by nám to dalo víc. Možná také bychom si vpálili kulku do prsou. Pozn. 3: Autor tohoto díla, Maurice Pialat, má impresionisty dobře odkoukané. Jelikož nemohl (prostě to nejde) využít jejich malířskou techniku, mistrně využil jejich techniku kompoziční - krásné obrazy, které musí ocenit nejen fotograf. ()
Nebudem písať, že zábery širokých polí a zelených lúk pripomínajú impresionistické obrazy, pretože pravda je taká, že naopak impresionistické obrazy pripomínajú skutočnosť. Život Van Gogha bol iste zaujímavý. Aj jeho záverečná fáza. Výlety do prírody, nová láska, nevestince, kopa sexu, maľovanie, hádky s bráchom, depresie. Pialatov starší film však pôsobí na mňa príliš televízne, aby ma dokázal vtiahnuť tak, ako by mal. Neviem si totiž predstaviť, že ho sledujem na veľkom plátne na nejakom festivale. Mám pocit, že mnohí by tam zaspali. Ak by bol kratší, alebo ak by bol pri tejto mohutnej dĺžke výpravnejší a menej chladný, splnil by svoj účel možno aj dokonale. Vzhľadom na viacero tunajších plných počtov sa ale asi viac jedná o otázku vkusu. ()
Reklama