Stromboli

Karin (Ingrid Bergmanová) nezlomila válka ani drsný život na Stromboli, až pak příroda/bůh ve své krásné a netečné velikosti. Bohu, který hází hořící kameny ze země, se nelze zpěčovat, nelze si na něm nic vynutit silou ani rozumem, jen pokorou. Rosselliniho filmy tvoří kodex, kterým se řídili nejen báječní režiséři italského neorealismu, nýbrž je platný pro veškerou kinematografii do konce minulého století. Na jeho základě je možno filmy nejen sledovat, ale také posuzovat a hodnotit.... (Lov tuňáků a jeho dopad na Karin viz Anais) (27.02.2014)

Na prvý pohľad klasický neorealistický film, na ten druhý aj dráma jednej utrápenej ženskej duše, katastrofický film a film o osude. Je nám daný, je jeho symbolom práve stále aktívna sopka? No, to môže byť Karen jedno, jej ide hlavne o to, aby sa z toho prekliateho ostrova nakoniec dostala. Ale prečo vlastne, možno sa budú pýtať viacerí diváci. Sopkou to skutočne nebude. Popravde ma Stromboli dostal až vo svojej záverečnej tretine, kedy Bergmanová začala skutočne hrať ako o život, sopka začala opäť dávať najavo, na čo tam vlastne je a Rossellini sa ako režisér do toho skutočne oprel. No a ako to teda skončilo, režisér nechá tak trochu na vás... (25.06.2019)

Velice působivý film z pera Roberta Rosselliniho s vynikající (obzvláště v druhé polovině) Ingrid Bergman v hlavní roli i sopkou Stromboli v roli nejenom vedlejší. Dechberoucí drama cizinky, která se z jednoho vězení (internační tábor) dostává do vězení druhého (díky nevydařenému vztahu i nesnadnému soužití se zbytky populace na skoro opuštěném ostrově) a když se do toho všeho významným způsobem zapojí aktivita Stromboli, je opravdu na co koukat, ale především přemýšlet o osudu hlavní hrdinky ,která se dostala do odlišné kultury a své "místo" zde si "musí vybojovat" bez ohledu na to, jak to může všechno dopadnout a s ohromným hendikepem, že je na to všechno sama (tedy pominu - li její víru). (15.07.2019)

Odmietnutie udelenia prisťahovaleckého víza argentínskym konzulom, túžba uniknúť z tábora a manželstvo, ktorého dôsledkom je príchod na sopečný ostrov, z ktorého každý, kto môže, uniká, to sú tri vstupné parametre, ktoré určujú ďalší vývoj príbehu. Karen je cudzím prvkom v tradičnej štruktúre obyvateľov ostrova a jej zúfalé snahy o únik z neho pripomínajú tuniakov zmietajúcich sa v rybárskej sieti. Roberto Rosselini vložil do filmu svoje režisérske umenie, Ingrid Bergman svoj herecký talent a 70 rokov od vzniku filmu svoj erodujúci vplyv. Preto som viac ako tri hviezdičky nedokázal dať. (29.06.2020)

Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla." (27.05.2014)