Režie:
Roberto RosselliniKamera:
Enzo SerafinHrají:
Ingrid Bergman, George Sanders, Maria Mauban, Anna Proclemer, Paul Müller, Anthony La Penna, Natalia Ray, Jackie Frost, Bianca Maria Cerasoli (více)Obsahy(1)
Alexander (George Sanders) a Katherine (Ingrid Bergman) Joyceovi, zámožný anglický pár, zdědí dům v Itálii. Po fádním desetiletém manželství a znuděni jeden druhým stojí těsně před rozvodem. Rozhodnou se nicméně vybočit ze svých obvyklých stereotypů a vypraví se na cestu do Itálie... (Charlotte Chandler: Ingrid)
Videa (1)
Recenze (23)
Citlivé a přesto vlastně docela kruté. Dva lidé, kteří se milovali, vzali se, nyní hledají cestu k sobě - anebo od sebe - a při výletu přes Itálii. Skvělé herecké obsazení zafungovalo a Sanders a Bergman jsou úchvatnou hereckou dvojicí, kterým tu na první pohled obyčejnou cestu věříte. Ale ještě více jim věříte jejich emoce, které jsou opravdu skutečné. ()
Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! ()
Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. ()
Cesta po Taliansku nie je neorealizmus, ale high society snobáreň o dvoch znudených ľuďoch. Taliansko sledujeme ich očami prostredníctvom návštev múzeí, prírodných krás a starovekých pamiatok. Prečo nie, vizuál je strhujúci, ibaže títo manželia nevzbudzujú sympatie. Ona aj áno, ale zase je nepochopiteľné, ako dokázala vydržať 8 rokov s niekým, kto ňou z časti pohŕda. Psychologickú vierohonosť narušujú vysvetľujúce monológy v aute a narýchlo spíchnuté rozriešenie krízy. Že korením dlhodobého vzťahu sú deti a nie drahé dovolenky, nie je žiadna novinka, ale ak si to jeden z dvojice po dlhom čase konečne uvedomí (tehotná žena na každom kroku v Taliansku), ako to vysvetliť tomu prihorenejšiemu? ()
Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (4)
- Film „byl mimořádně obdivován mladými kritiky Cahiers du cinéma a měl obrovský vliv na různé režiséry nouvelle vague každé země“. Inovativní hodnota Viaggio in Italia nebyla v té době v Itálii uznávána. Italská mentalita přibližuje život anglického páru v krizi hlubokým způsobem, tj. minulostí ukrytou ve starověkém umění a legendách nebo jednoduše v imaginaci, která se okamžitě dává do pohybu prostřednictvím novějších vkusných předmětů, jako je nábytek, porcelán a obrazy obsažené ve vile. (classic)
- Film je mj. poctou neapolskému městu (které se v době natočení filmu nedávno vymanilo z krutosti druhé světové války) a dává příležitost poznat jeho krásy, jako je Národní muzeum, Sibyla Cumana, hřbitov Fontanelle, Capri, solfatara v Pozzuoli a hotel Excelsior. (classic)
- Režisér Rossellini měl trochu neobvyklý pohled na režii. Herci dostávali část scénáře až krátce před výstupem, tudíž se nemohli ani nijak na výstup připravit. (griph)
Reklama